Patrik Rybár zářil i v prvním semifinále. Dvě třetiny držel čisté konto, zlikvidoval i obrovskou šanci Martina Erata. Domácí kotel opakovaně skandoval jeho jméno. Porážka 0:2 po odrazu puku od Nečasovy brusle a Kvapilově gólu do prázdné branky rozhodně nejde na jeho vrub. Obstál, bez debat. Před půl rokem by takový scénář tipoval málokdo.
Vytáhlý Slovák měl na sobě dres s modrým kalichem, znak Mountfieldu na masce, ale dával najevo, že by rád patřil jinam. Píše se 7. září 2016 a Rybár debutuje v Česku. Od Havířova dostává čtyři góly, z ledu odjíždí jako poražený. Rybár nezačal slavně, přesto je o sedm měsíců později hrdinou Hradce Králové.
„Neurazil se, že jsme ho poslali do první ligy, a naopak se kousl a parádně se rozchytal,“ chválí čtyřiadvacetiletého brankáře Aleš Kmoníček, generální manažer Hradce.
„V Litoměřicích jsem si to užil. Byl jsem vděčný, že můžu někde chytat, navíc se mi dařilo,“ vzpomíná Rybár, který je od listopadu stabilní jedničkou Mountfieldu HK. „Od té doby už nikoho do branky nepustil,“ mne si ruce Kmoníček.
Dosavadní jednička Ondřej Kacetl byl nadbytečný, klub jej dokonce uvolnil na hostování do Pardubic.
Tak rychlý vzestup se od Rybára nečekal. I Kmoníček, jindy tolik pyšný na své manažerské trefy, přiznal překvapení.
Zároveň ovšem dodal: „Dlouho jsme ho sledovali. Jezdili jsme za ním na Slovensko, mně i Robertu Horynovi (brankářský kouč Hradce Králové), se líbil jeho styl i klid.“ Právě rozvaha Rybára v brankovišti charakterizuje, neudělá zbytečný pohyb, nezapojuje se do strkanicí, hledí si svého. „Když jsem v klidu, lépe se mi chytá. Jsem prostě takový, žádné prudké reakce si navíc nemůžu dovolit, vždyť by mě vyloučili.“
Nerozhodí jej ani provokace od soupeřů, pranic si nedělal ani z výroku litvínovského Martina Hanzla, který během čtvrtfinále prohodil, že právě Rybár by měl být hradeckou slabinou. „Takové řeči neposlouchám. Jsou bezvýznamné.“
Pevné nervy udržel i proti Kometě, nenechal se rozčilit tvrdými nájezdy brněnských útočníků. Kolem něj se to pralo, on ale soustředěně stál a hokejkou si uklízel brankoviště.
Klidná povaha mu pomohla se vypořádat s tlakem jeho prvního extraligového play-off. Kdekoho by položil laciný gól v úvodním zápase s Vervou, on ale hned druhý mač zase zářil. „Člověk to musí hodit za hlavu, navíc hned druhé utkání mi vyšlo,“ tvrdí.
Jeho vyspělost až překvapí. Výrazně se na ní podepisují časté konzultace s otcem Pavlem. Bývalým slovenským reprezentačním gólmanem, který také chytal českou extraligu. Za Znojmo. Pavol si se synem často volá, probírají jednotlivé situace, nedostatky ve stylu.
„Sleduje trendy, ví, jakým stylem chytám, a rozumí tomu. Jsem moc rád, když mám ještě další pohled na věc,“ říká mladší z Rybárů. Oba spojuje jeden zápas slovenské ligy, kdy se jako první otec a syn vystřídali mezi třemi tyčemi.
„Bylo mi sedmnáct, takže jsem pořádně ani nevěděl, co se děje. Každopádně na to nikdy nezapomenu,“ vzpomíná Patrik.
