Druhá léčba se táhla, záhy bylo jasné, že začátek extraligové sezony se musí obejít bez něj.
Do branky Hradce v extraligovém zápase se poprvé postavil až předposlední zářijový den ve Zlíně. Tam sice Mountfield ještě prohrál 1:2 po prodloužení, ale už následujícím zápasem s Mladou Boleslaví začala série jeho výher, která se úterním vítězstvím 3:1 nad Libercem zatím zastavila na čísle 6. A to bez ztráty jediného bodu, což je rekord Mountfieldu od chvíle, kdy v létě 2013 přišel do Hradce Králové.
A Rybár na tom je podobně, byť o rekord, který si mohl přiblížit v případě, že od Liberce opět nedostane gól, necelých pět minut před koncem přišel. Jeho neprůstřelnost se tak po více než třech „čistých“ zápasech zastavila na 245 minutách. Na rekord mu stačilo vydržet ještě 17 minut, tedy necelá jedna třetina. V situaci, kdy jich za sebou bez gólu měl víc než dvanáct...
„Na nulu jsem v té chvíli vůbec nemyslel. Dostali jsme gól, ale ještě jsme měli dva náskok, důležité bylo výhru udržet, což se podařilo,“ řekl zanedlouho čtyřiadvacetiletý brankář, jenž si pozici hradecké jedničky začal budovat zhruba před rokem v době, kdy Mountfield stejně jako letos nevstoupil do sezony právě ideálně.
Loni jste jako hradecká trojka na začátku chytal na farmě v Litoměřicích, letos jste doléčoval zranění. Jak jste prožíval nelehký vstup do extraligy, když jste spoluhráčům nemohl pomoci?
Soucítil jsem s nimi, viděl jsem, že jim to nešlo. I když jsem ještě během prvních zápasů s týmem netrénoval, v kabině už jsem byl. A věřil jsem, že se to zlomí.
Jen věřit jste musel proto, že se vám v létě obnovilo zranění kotníku, se kterým jste minulou sezonu dochytal. Bylo málo doléčené?
To bych neřekl. Sice jsem s kotníkem v sezoně problémy měl, ale na jejím konci v play-off už jsem ho necítil. Po sezoně jsem byl ještě se slovenskou reprezentací a tam to bylo také v pořádku. Lékaři, jak klubový, tak ze slovenské reprezentace, se shodli v tom, že léčba byla úspěšná a že je dobře, že jsem nemusel na operaci. Nic nenasvědčovalo tomu, že budou problémy.
Prý byly velké a bolestivé...
Nikomu bych to nepřál, v jednu chvíli jsem se bez bolesti nemohl ani pořádně pohnout.
Zprávy o tom, že máte zdravotní problémy s kotníkem se objevily kolem červnového soustředění v Ústí nad Orlicí. Do té doby to bylo v pořádku?
Bylo. Trénoval jsem, absolvoval i tradiční brankářské čtvrtky. Pak se ale začalo trochu víc běhat a já jsem kotník začal cítit. Pak v něm najednou píchlo a nešlo se na něj ani postavit. Nemohl jsem propnout špičku, dát ji dovnitř, každý neočekávaný pohyb hodně bolel. A čím víc jsem to zkoušel, tím víc se to horšilo.
Nakonec to vyřešilo až další a nečekaně dlouhé léčení. Jak probíhalo?Dostal jsem dlahu a od klubu volno. V Hradci jsem sám, takže pro mě bylo jednodušší být doma na Slovensku a jednou týdně jezdit na kontroly.
Když se v průběhu vaší léčby ukázalo, že jako jednička týmu nestihnete začátek sezony, prý to způsobilo ve vedení klubu a mezi trenéry zděšení. Jak jste to bral vy?
Já jsem chtěl být co nejdřív zpátky. Vedení a trenérům se nedivím, muselo to být nepříjemné. Měli gólmana, na kterého spoléhali, jenomže ten nemohl chytat. Vyřešilo se to ale výborně, Kuba Sedláček, který přišel, toho v Hradci hodně odevzdal a týmu pomohl. Chytal výborně v Lize mistrů, byl oporou i v extralize.
Mužstvo ale zdaleka tak často jako nyní, když chytáte vy, nevyhrávalo...
Jenomže mužstvo si na začátku sezony teprve sedalo po změnách, ke kterým v něm došlo v létě, trochu jsem to čekal. Teď už je to mnohem lepší.
Po šesti výhrách v řadě se asi nedá říci nic jiného. Věděl jste, že ta šestá je pro Mountfield za jeho působení v Hradci rekordní, že delší šňůru výher ještě neměl?
Tak to vůbec nevím a ani jsme to v kabině nijak neřešili.
A co váš případný rekord, od kterého vás dělila necelá třetina?
Jsem Slovák, takže české rekordy jsem moc nesledoval. Před zápasem už jsem ale věděl, jak to je.
Necelých pět minut před koncem jste přišel o čtvrtou vychytanou nulu za sebou. I tři už jsou ale výborné, jak jste na tom ve své kariéře v tomto směru?
Že to pro mě je něco nového, v životě se mi snad ještě nikdy předtím nepodařily dvě za sebou a teď to byly skoro čtyři.
Předehnal jste tím svého otce, ještě nedávno také výborného brankáře?
To nevím, jak na tom v tomhle je. Pamatuji si ale, že jednou ve Slovanu vychytal za sezonu snad deset nul, a k tomu mám ještě dost daleko.
Co ostatní statistiky? Před zápasem s Libercem jste měl v této extraligové sezoně průměr 0,66 inkasovaných gólů na zápas, i po něm ho držíte hodně po jedním...
Když jsem byl mladší, tak jsem to sledoval asi o trochu víc, teď už jen sem tam, když mě něco zaujme. Jsem také už trochu chytřejší v tom, že daleko důležitější je, když vyhrává tým. I kdybych měl výborné statistiky a tým nevyhrával, tak bych asi šel z branky.
Vyhrávat se týmu teď daří a vy branky nedostáváte. Hodně vám k tomu spoluhráči pomáhají?
Mám před sebou výborný tým, který mi velmi pomáhá. Bez něj bych to nedal. Také je to o štěstí, několikrát mě to v minulých zápasech trefilo a já ani nevěděl jak. To samé teď na konci zápasu s Libercem. Mám z toho radost, je to i dobrá vizitka pro kluky, dobře brání. Je to dobré vysvědčení pro celou naši defenzivu.
Třeba i tím, že se bráníte oslabení. V zápasech, kdy jste nedostal gól, jste ani jednou nehráli ve třech...
Hrát tak, aby nebyl vyloučený, chce každý. A kluci přede mnou si asi uvědomují, že jít do tří je velká výhoda pro soupeře, i když i to se ubránit dá. A my hrajeme oslabení dobře, hodně obětavě.
Bylo to vidět i v zápase s Libercem, v němž hráči zblokovali spoustu střel. Byl to hodně těžký soupeř?
Hlavně soupeř, který se tlačil do branky, tam mi kluci často pomáhali, bez nich bych měl o dost těžší práci. Dost mi pomohlo poslední play-off a zápasy proti Kometě, která hodně chodila do brány. Zvykli jsme si na sebe s obranou a jsem rád, že nám to funguje doteď.
Týmu se daří, vám také. Zažil jste někdy v hokeji podobnou pohodu a formu?
Minulý rok v play-off, kdy jsem se cítil až neskutečně. Tehdy si také všechno si sedlo, přitom to byl vrchol sezony. Teď máme začátek ligy, nevíme, jak dlouho šňůru udržíme. Já věřím, že co nejdéle.