„Zvažoval jsem nabídku ze Švýcarska nebo stáž v USA, ale zazvonil telefon a volal mi Rudolf Roháček, jestli mám zájem o spolupráci s klubem Cracovia Krakov. Jsou nabídky, které se neodmítají, tak jsem se do toho pustil,“ líčí Pavel Prorok.
Když český hokejový fanoušek slyší Polsko, dívá se přes prsty...
V té době k nám do Ostravy a Karviné na skatemill dojíždělo spoustu mladých chlapců z Polska, v databázi bylo vedeno asi 90 mladých hráčů. Jaký je stav v polském hokeji, s tím jsem byl částečně obeznámen. Mladí hráči, co přijížděli trénovat k nám, byli šikovní.
Na čem tedy pracujete?
Ne od nuly, ale od minus 10 budujeme hokejovou akademii v nejstarším klubu v Polsku.
Jaký je tedy váš pohled na výchovu malých českých hokejistů v porovnání se zahraničím?
Děti jsou stejné na celém světě, ale každá země – národ – má svá specifika, povahu, kulturu a tak dále. Budu stále tvrdit, že máme nejlepší metodiku hokeje pro přípravu mladých hráčů, z které čerpají tak ze 70 procent všechny hokejové i nehokejové státy na světě. Ale československá metodika není návod, jak být nejlepší na světě. Je to jen doporučení, jak by to mohlo vypadat, a záleží na každém trenérovi, jak umí číst. Také musím říct, že v Česku máme jedno z nejlepších zázemí pro rozvoj mladého hokejisty nebo sportovce. Je tu ale zbytečně moc kritiky, chybí hledání pozitivních věcí, vzájemná informovanost a tolerance. V Česku jsou kvalitní trenéři mládeže, ale je jich málo a ti dobří utíkají do zahraničí nebo do dospělého hokeje. To je už ovšem jiná disciplína – trénovaní dospělých a jejich koučink.
„Děti se málo chválí alespoň za pokus, ale to někteří trenéři asi nevidí a nevědí.“ Pavel Prorok |
To, že český mládežnický hokej v posledních letech strádal, je tedy záležitost trenérů?
Uvedu příklad: stejná věková kategorie 12 až 13 let, stejné zázemí, stejná tréninková činnost. Jeden rok jsou v tabulce první, po sezoně přijde změna trenéra a najednou propad ve výsledcích... „Asi špatný ročník,“ hájí se nový trenér. K hokeji totiž přišlo mnoho trenérů, kteří nemají hokejovou praxi. Myslet si, že jsem hrál hokej do juniorského věku a měl výborné výsledky ve studiu, a proto ze mě bude nebo už je nejlepší trenér, je omyl. Ale bohužel tak to bylo. Je dobře, že se situace zlepšila v tom, že se do hokeje vrací finančně nezávislí lidé, kteří hráli evropské ligy, NHL nebo KHL a chtějí pracovat s mládeží. Ale také platí, že ne každý mistr světa může být výborný trenér mládeže. Přesto sleduji spoustu bývalých vynikajících hokejistů, kteří umí skloubit praxi se vzděláním, což považuji za dobrou cestu Českého svazu ledního hokeje.
A co malí hokejisté, jak jsou na tom?
Každá věková skupina má svůj vývoj, nelze přeskočit určité věci vývoje, to se potom projeví v pozdějším věku, ať už zraněními, nebo třeba nechutí ke sportování. Ale všímám si, že děti nemají správně rozvinutý hluboký stabilizační systém, což je dané tím, že mají málo sportovní aktivity. Na základních školách se v tělesné výchově vyučovala gymnastika. Děti dělaly kotouly, přemety, salta, cvičily na hrazdě nebo na kruzích, šplhaly, hrály se míčové hry, zkoušely se atletické disciplíny. V současné době to není v takovém rozsahu, vlastně skoro vůbec. A ty děti, které sportují, jsou často jednostranně přetěžovány. Mají špatné návyky režimu dne, nevědí, co mají dělat, jak se stravovat, jak regenerovat, jak trénovat. Chybí správný poměr specializace s kompenzací. Protahování a regenerace často není. Podle mě nejsou děti ani vedeny k maximálním výkonům, postrádají chuť vítězit. Motivaci a bojovnosti se totiž na počítači nenaučí.
Co s tím?
V Česku máme dostatek kvalitních a talentovaných mladých hráčů, ale někdy chybí trpělivost s nimi pracovat. Hokej je jednou z nejtěžších a nejkrásnějších sportovních disciplín na světě a být připraven na obrovskou zátěž tohoto sportu není lehké ani jednoduché. My si musíme uvědomit, že k tomu být nejlepší na světě nám nepomůžou jen cizí slovíčka, jako je power skating, stickhandling, skills kouč... A bohužel zaostáváme už i v hokejovém myšlení, kreativitě. Naše domény – chytrost, tvořivost, technika hole – se vytratily. Příčinu bych hledal u některých trenérů, kteří při zápasech křičí a nadávají dětem za jejich řešení na ledě. Málo se chválí alespoň za pokus, ale to někteří trenéři asi nevidí a nevědí.
Co byste poradil rodičům?
Ať se hokeje nebojí a nemají strach z toho, že je drahý. V Česku je velký výběr výzbroje a výstroje a neznamená to, že nejdražší je nejlepší. U bruslí je třeba dbát na správnou velikost, tvrdost i zavazování, u hokejky záleží na délce, úhlu, pružnosti, hrubosti čepele. Stačí se zeptat na správném místě.
