Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Když se nehýbu, jsem nervózní. Pucher se do penze nechystá

Peter Pucher | foto: Anna Vavríková, MAFRA

21 2017
V létě mu bude 43 let. Ale do hokejové penze se zatím Peter Pucher nechystá. Veterán, jenž ve Znojmě odehrál čtrnáct sezon, míří do druhé ligy.

Klub, okolí, město i lidi v něm si zamiloval. Přitom napoprvé Peter Pucher do Znojma málem netrefil.

„V Brně jsem špatně odbočil, musel jsem přes centrum,“ vzpomíná prešovský rodák na rok 1999, když jako čerstvý mistr Slovenska mířil na Moravu k námluvám s novým zaměstnavatelem.

Když prvotní šlamastyku hokejový útočník zažehnal, na dálnici zase minul odbočku. Frustrovaný Pucher zabrzdil v odstavném pruhu. „Zapnul jsem směrovky a začal jsem na dálnici couvat,“ líčí dnes 42letý chlapík. Štěstí bylo, že ostatní řidiče jeho bláznivý manévr neohrozil. Smůlou pro Puchera naopak to, že zacouval přímo k hlídkujícím policistům. „Převyprávěl jsem jim svoji story, nechávali mě vytrápit,“ vykládá hovorný hokejista. „Potom mi zase oni promluvili do duše. A asi dobře, když si to do dneška pamatuju. Pak mě s napomenutím pustili.“

I přes krkolomný úvod se Pucher stal legendou Orlů. Znojemský dres se čtyřletou přestávkou oblékal těžko uvěřitelných 14 sezon, pomohl k historickým úspěchům v české extralize i mezinárodní EBEL.

Nyní se ofenzivní veterán se Znojmem, kde se zabydlel, loučí. Tedy jen hokejově. Mistr světa z roku 2002 bude válet ve druhé lize za Moravské Budějovice.

Orli, kteří přes pauzu vyhlašovali omlazení kádru, před několika dny odstartovali suchou přípravu. Nechybí vám to?
Je to nezvyk, ale jsem rád, že po tolika letech nezačínám přípravu společně s týmem. Začnu ji trošku později, ale i teď se udržuju. Kolo, tenis, posilovna. Nedělat nic v mém věku nejde. Když se přestane člověk hýbat, těžko se k tomu vrací. Tvrdé trénování, které mám zažité, začne za týden nebo dva. Chci do toho zapojit i nejstaršího syna (Peter hraje beka za juniorku Orlů – pozn. aut.), který zrovna maturuje. Řekl jsem mu, ať si nic neplánuje, a slíbil mu, že bude šest sedm týdnů se mnou trénovat. Potřebuje dostat do těla a i pro mě to bude motivačka, když budu mít vedle sebe 21letého frajera. Možná to bude pro mě ještě tvrdší příprava, když mě můj vlastní syn vyhecuje.

Kde se ve vás bere chuť podstupovat tuhle dřinu ve 42 letech?
Nevím, člověk to dělá celý život. Když se delší čas nehýbu, jsem nervózní. Dívám se na sebe, jak přibírám, a říkám si: „Sakra, musím se sebou něco dělat!“ Mám v sobě trénink zakódovaný. Ale je to i tím, že mě nic nebolí, nemám žádné zdravotní problémy. Ramena i kolena mi drží. Samozřejmě trénink přizpůsobuju mému věku.

Vraťme se do doby, kdy jste byl ještě mladík. Proč jste před 18 lety kývnul Znojmu?
V roce 1999 jsme vyhráli s Košicemi slovenský titul a od Znojma jsem dostal nabídku. Manažer mi doporučil, abych odešel. Košice měly finanční problémy, měnil se hlavní sponzor, nevědělo se, jaká bude budoucnost. Tehdy se ozvaly i České Budějovice, ale ty se vyjadřovaly tak, že by možná měly zájem. Nabídka ze Znojma byla konkrétní.

Pucher ve Znojmě

753 zápasů zvládl útočník v drese Orlů. Osm sezon hrál extraligu, šest EBEL.
200 gólů nastřílela slovenská legenda ve znojemských službách.
416 asistencí vyhlášenému technikovi z Prešova připsali statistici.

To vás přesvědčilo?
Když jsem se přijel do Znojma podívat, potkal jsem se s tehdejším majitelem panem Vlasákem. Líbilo se mi jeho přímočaré a upřímné jednání. Řekl, co by ode mě očekával. Ve městě byla euforie, už dva tři roky se postupovalo nahoru z nejnižších soutěží. Na první ligu chodilo pět tisíc lidí, kteří hokejem žili. Líbilo se mi, že je to menší město s rodinnou atmosférou. Našel jsem tu pohodu, nakonec jsem se tu rozvedl a zase oženil. Za manželku mám Znojmačku, zabydlel jsem se tu (usměje se). Sedí mi lidé, prostředí mi vyhovuje. Dokonce jsem se naučil pít i víno. Moraváci jsou strašně na pohodu.

Na jaké znojemské období vzpomínáte nejraději?
Každé období má svoje kouzlo. Člověk těžko může povědět, které bylo nejkrásnější. První roky v extralize byly nádherné, obrovská euforie. Pamatuju si na první přípravný zápas v roce 1999 proti Skalici, vyšel jsem z tunelu a na tribunách byly čtyři a půl tisíce lidí. Sám jsem si pomyslel, že to není normální. To se člověku vryje do paměti. Potom zápasy v play-off, které nám vyšly a byli jsme třetí. To byla krása! A těch momentů bylo víc.

Abychom to vyjádřili v číslech: 14 sezon, 753 zápasů, 616 bodů. Co říkáte na vaši znojemskou bilanci?
Neuvědomoval jsem si to, dokud mi to nedávno druhý vyženěný syn nezačal počítat. Postupně mi to docházelo. Nikdy jsem na čísla nebyl, nesledoval jsem to. Jasně, věděl jsem, že jsem bodů neměl málo, ale milníky jsem nesledoval. Když se ale podíváte kolem sebe, kolik hráčů dělá hokej a zdaleka taková čísla nedosahují, povím si: „Sakra, ta kariéra, která se blíží ke konci, nebyla špatná!“

Peter Pucher v dresu Znojma v utkání proti Linci.
Peter Pucher v dresu Znojma v utkání proti Linci.

Celou jste ji strávil v Česku a na Slovensku. Nelitujete, že jste nikdy nezkusil zahraniční štaci?
Asi v roce 2001 nebo 2002 mi volali ze Švýcarska, mohl jsem jít do Ambri Priotta. S odstupem času si říkám, že bych to udělal jinak. Možná bych to teď vyzkoušel, ale už se to těžko hodnotí. Tehdy jsem se neměl moc s kým hokejově poradit. Ve Znojmě navíc byla výborná parta, všechno fungovalo perfektně, Jarda Vlasák chtěl, abych zůstal, měl jsem smlouvu. Dodnes s ním mám dobrý vztah, jsme kamarádi.

Čistě hypoteticky: kdyby váš syn dostal nabídku z ciziny, poradil byste mu, aby ji vzal?
Asi ano. Je to zkušenost. S odstupem času si říkám, že jsem ji tenkrát měl vzít i já. Ve Znojmě jsem byl zaběhnutý, spokojený. Na druhé straně cestování, nejistota, boj o místo, to asi sehrálo nějakou roli.

Jak se v průběhu vaší kariéry mění hokej? Slýchávám, že se ze hry stává věda, vše se analyzuje, dělají se důkladnější rozbory...
Nejsem zastánce nějakých velkých analýz. Všechno se počítá, hodnotí, plusové, minusové body. Začal jsem to sledovat i já, když se o tom někdy v roce 2002 nebo 2003 začalo víc mluvit. Je to nějaký ukazatel, který o něčem svědčí. Hráče to ale podle mě musí hlavně na ledě bavit. Hrát kombinačně, aby z toho měli dobrý pocit. Dřina k tomu patří, protože se hokej strašně zrychlil. Líbí se mi, jak se prezentují Rusové. Tedy pokud nehrají na sebe, což rádi dělají. Jsou extrémně šikovní, kombinují, nahrávají si a předvádějí krásné akce. Celkově se mi líbí, když dá někdo křižnou nahrávku. U ní je poznat, že hráč myslí, má přehled a jen to nenahazuje.

Zníte trochu jako trenér, ve Znojmě jste už pomáhal s výchovou mládeže. Trenéřina vás láká, že?
Zatím pomáhám, vysloveně netrénuju. Celý život dělám hokej a rád bych u toho zůstal i dál. Těší mě, když se na vás děti dívají a vstřebávají, co jim říkáte. Je to jedna z cest, kterou bych chtěl jít. Mám trenérské béčko, studium áčka jsem musel přerušit. Dělal jsem ho v Bratislavě a časově jsem to nestíhal. Možná to byla trošku chyba, ale když hrajete profesionálně hokej, trenéři by vás v sezoně nepouštěli někam na dva tři dny a já školu nechtěl vynechávat. Takže jsem to zatím nechal u ledu. Když na to bude víc času, chtěl bych si áčko udělat.

Orli vám po sezoně nabídli trenérské místo. Je to tak?
Měl jsem nabídku ze Znojma dělat dokonce asistenta trenéra. Bylo to obrovsky příjemné, do budoucna by to bylo super, ale panu majiteli (Oherovi) jsem poděkoval a odmítl to, protože bych ještě rád pomáhal na ledě. Existují dva druhy pomoci – pomoc z ledu a pomoc ze střídačky. A já myslím, že na ledě na tom nejsem tak špatně, abych to nezvládal. Na hodně kluků má větší vliv, když mu poradí kolega z ledu. A když bude zkušenější a má něco za sebou, lépe to vstřebávají. Myslím, že rok nebo dva bych to takhle mohl zvládat. A když bude možnost trénovat, nenápadně bych se přesouval do zadních řad (usměje se).

V nové sezoně budete hrát za Moravské Budějovice. Co čekáte od druhé ligy?
Pár kluků znám od vidění, někteří chalani byli ve Znojmě v juniorce. Pořádně se s nimi teprve budu seznamovat od srpna, kdy začíná příprava. Teda věřím, že oni mě poznají. Jsou to sice amatéři, ale každý den mají trénink, dvakrát týdně zápas. Budu se snažit jim pomoct, poradit, když budou chtít. A snad budou se mnou spokojení.

Celou kariéru hrajete nejvyšší soutěže. Nebude nezvyk mít za spoluhráče amatéry, kteří hrají po práci nebo po škole?
Bude to trošku jiné. Když má být člověk šest osm hodin v práci a potom jít večer trénovat, je to strašně náročné. Já se budu snažit hrát co nejlíp. Nekoukám na to, jestli hraju extraligu, EBEL nebo druhou ligu. Viděl jsem jeden zápas Moravských Budějovic v play-off, když hráli s Děčínem, a celkem se mi to líbilo. Překvapilo mě, kolik je tam šikovných kluků, hrál se dobrý hokej. Navíc je tam úzké kluziště, takže to bylo i rychlé. Nebyla to žádná nahazovaná, bylo tam pár krásných akcí. Většinou to byli hráči, kteří prošli první ligou. Nebo neměli kde hrát a posunuli se níž. I druhá liga má úroveň. Viděl jsem ale jeden zápas, který byl možná lepší. Zatím můžu těžko celkově posuzovat.

Sledujete poslední dny mistrovství světa?
Ne že bych to hltal, ale sleduju, jak hráli Slováci nebo Češi.

Co říkáte na výkony Slováků, kteří v závěru základní skupiny museli fandit Dánům, aby se vůbec udrželi mezi elitou?
Takhle. Teď se strašně lehce kritizuje, je to ta nejjednodušší věc. Ale není to první rok, kdy jsme se trápili. Už to trvá déle, jen letos to byl extrém a museli jsme čekat na pomoc ostatních mančaftů. Někde jsem četl, že brankář Hudáček říkal, že je to odraz našich hokejových poměrů. Je to asi dané i dobou. Pro děti je snadnější zapnout si tablet nebo mobil, my jsme vyrůstali venku, mlátili jsme do míčku a bavilo nás to. Neříkám, že jinde to funguje jinak, ale na Slovensku je největší chyba, že chybějí zimáky. Kdyby bylo víc možností, k tomu větší dotace do sportu a kvalitnější trenéři, mohlo by být lépe.

Může se na Slovensku po letošní bídě něco změnit?
Těžko říct. Po mistrovství se o tom bude chvilku psát, ale za měsíc se na to zapomene a podle mě se pojede ve starých kolejích. Byl bych samozřejmě rád, kdyby se něco změnilo, a bylo by dobré, kdyby hráči, kteří ve světě něco dokázali a vrací se na Slovensko, hokej dělali dál a zůstávali jako trenéři dětí. Je to ale o penězích a podmínkách.

Zdá se, že vaše medaile ze světových šampionátů budou pro Slovensko brzy vzácným exponátem. Máte je někde vystavené?
Nemám. Jsou naházené v krabici, ale přemýšlel jsem, že v naší restauraci v (rakouském) Retzu, kde je fakt dost fanoušků hokeje, udělám nějakou vitrínu a dám je tam. Zlatou medaili z mistrovství světa asi kdekdo neviděl. A až tam budou viset, třeba si zavzpomínám i já.

Autor:


Najdete na iDNES.cz



mobilní verze