„Člověk nikdy neví. Může se stát, že se už zítra někde něco rozjede, nebo mi dá někdo vědět, co bude dál,“ krčí rameny. „Ale může se stát i to, že žádnou nabídku nedostanu a znovu začnu hrát třeba až někdy v září.“
Jak se s podobnou situací jako druholigový hokejista srovnáváte?
Přihlásil jsem se na OSVČ. Nevím, jestli se bude něco hrát. Co mám zprávy, možná se rozjede soutěž v Anglii. Čekám, jestli se to povede. Ale moc to neřeším.
Hokej hrát nemůžete. Čím se tedy nyní živíte?
Začal jsem pracovat jako živnostník u jednoho známého ve Žďáře, kterému bych chtěl takhle poděkovat. Jsem spokojený a doufám, že mě tam ještě nějakou chvíli podrží, než se něco rozjede. Nebo, když ne, tak třeba v té firmě i umřu.
V jakém se pohybujete oboru?
Firma se zabývá výškovými pracemi. Ale já jsem spíš taková podržtaška. Po hospodách vykládám, že teď dělám na výškových pracech, ale realita je někde jinde. (usmívá se)
Takže jste spíš takový přines, podrž, odnes?
Přesně, jsem takový připravovač pro lidi, kteří potom někde lezou. Občas potřebují něco nachystat, dovést, natřít. Nic závratného.
Jak moc vám chybí hokej? Odpočinul jste si od něj a už se těšíte, až zase vyrazíte na led?
Je to fakt zvláštní. Tím, že se chvilku nehraje, má člověk do hokeje větší chuť a přeje si, aby to už začalo. Je to takové, jako kdyby vám kariéra startovala odznova.
„Po hospodách vykládám, že teď dělám na výškových pracech. Ale realita je někde jinde.“
Takže to, že byste s hokejem definitivně seknul, nehrozí?
S hokejem zatím rozhodně končit nehodlám. Důležité je přežít letošek a pak se uvidí, co bude dál. Neříkám, že je mi dvacet, ale snad ještě chvíli někde hrát budu.
Proč končit ve třiceti, když Jarda Jágr hraje i téměř v padesáti.
Přesně tak. (směje se)
Jak jste vůbec spokojen s letoším ročníkem? Ve čtyřech zápasech za Žďár jste nasbíral šest kanadských bodů. Vypadalo to, že vám to herně docela šlo.
Až na jeden zápas v Hodoníně, kdy jsem nastoupil asi po deseti dnech nicnedělání kvůli nemoci, to nebylo nejhorší. Ale určitě ani nejlepší. Mně se vždycky nejlépe hraje po dvou třech měsících sezony. Na druhou stranu, jak jsem se toho na začátku trošku bál, tak to šlo. Jsem rád, že mě ve Žďáře nechali hrát. I když sezona byla strašně krátká.
Máte nějaké informace, jak to bude s jejím dohráním?
Co vím, tak druhá liga v Česku se už asi hrát nebude. Spíš čekám, co bude v té Anglii. Nic dalšího jsem neřešil, protože volných hráčů je teď spousta. Nevím, jestli by mělo smysl se někam cpát.
Když už zmiňujete Anglii... Jak na působení v celku Peterborough Phantoms vzpomínáte?
Určitě jako na skvělou životní zkušenost, i co se hokejové stránky týká. Jsem rád, že jsem zažil i něco jiného než český hokej. Byť neříkám, že ten anglický je bůhví co. Ale jde o cenné zkušenosti, které člověk nikde jinde nenasbírá, dokud něco takového nevyzkouší.
Hokej v Anglii je určitě jiný. Ale co přístup lidí pohybujících se okolo něj?
Já úplně nevím, jak vypadá nejvyšší soutěž, tu jsem nehrál. Co mám zprávy, tak si ji všichni chválí, že jsou tam věci okolo naprosto úžasné. Je ale také pravda, že nejvyšší soutěž hraje spousta cizinců, kteří ví, jak to má vypadat, a tak si řeknou, co je třeba. Hokejový svět už je dnes tak vyrovnaný, že není problém si zjistit, kde, co a jak má vypadat. Jde spíše o to, že ostrovní státy nemají takovou základnu, jaká je u nás. Výhledově si myslím, že se Anglie bude prodírat nahoru.
Cítíte, že tamní hokej je na vzestupu?
Nejvyšší britská soutěž už teď není vůbec špatná. Peníze v ní jsou a je to určitě zajímavé, ať už kvůli krásným stadionům, nebo kvůli spoustě fanoušků, kteří na hokej chodí. Myslím si, že místní soutěž je dost podceňovaná.
Opravdu?
Například před dvěma lety týmy z Elite League hrály s českými týmy Ligu mistrů a doma Hradec Králové i Liberec porazily. Sice to je jen o jednom zápase, ale když jsem ty výsledky viděl, zase tak překvapený jsem nebyl. Určitě to není tak, jak si někteří lidé myslí. Že do Anglie přijede tým z Evropy a domácí dostanou 12:0. Nechci říct, že by týmy z Británie porážely týmy z české ligy. Jen už to prostě není jako dřív, kdy byla Velká Británie na mistrovství světa a prohrávala 20:0.
Jak se zvyká na životní a hokejový styl Britů?
S tím jsem vůbec problém neměl. Nejsem člověk, který by vnímal každičký rozdíl. Co se týče hokejového stylu, je to všude asi stejné. Velmi záleží na tom, s kým hrajete v pětce a jak si celkově sednete se spoluhráči. Někde narazíte na hráče, který vám nikdy nenahraje, a pak zase na toho, s kterým si rozumíte. Tam jde spíš o jejich náturu.
Co tím myslíte?
Spousta z nich se často pere, což v Česku vůbec není zvykem. Tady když rozhodčí pískne, tak se hráči rozjedou a nic se neřeší. Tam se vždy najde někdo, kdo do vás začne strkat, chce se prát a působí strašně přemotivovaně. To je spíš jejich náturou, to není o tom, že by byli nějací blbci. Oni pak po zápase přijdou a hned se s vámi baví jakoby nic.
Zažil jste i pověstné rvačky spoluhráčů na tréninku?
Zažil jsem spoustu Kanaďanů, kteří vás na tréninku byli schopní zramovat, a pak s vámi chtěli jít na pivo. V Česku do sebe někdo zajede a pak se spolu třeba dva týdny nebaví. Je to o tom odlišném myšlení, oni jsou jinak nastavení a při hře se chovají prostě jinak než po ní. Vše hned po zápase hodí za hlavu.
Poslední rok je velkým tématem covid. Už jste si jím prošel?
Když jsem za Žďár odehrál první dva tři zápasy, tak jsem onemocněl. Týden jsem nebyl schopný vyjít schody, nic. Byl jsem si jistý, že ho mám. Ale byl jsem na testech a tam mi řekli, že ne. Tak nevím, asi jsem to ještě neprodělal. Ale tenkrát bych přísahal, že ano. Bohužel, test mi vyšel negativně, takže mě to ještě asi teprve čeká.
Když jsme spolu mluvili, říkal jste, že se nyní spíš než jako hokejista cítíte jako hráč stolního tenisu. Jak jste se k tomu dostal?
Já jsem kdysi ve Žďáře hrával vesnickou ligu. A když jsem začal teď pracovat u pana Pešky, tak ten ho hraje furt. Jsme spolu často, dokonce jsme byli i na turnaji.
A jak se vám v něm vede?
No, moc ne. Myslel jsem, že to bude lepší. Asi mi chybí zkušenosti a musím se do toho dostat.
