A tak z útočníka, který měl loni nálepku simulanta, jehož disciplinárka třikrát potrestala za nafilmovaný pád, je teď lídr, který to dotáhl až na třetí místo v extraligovém bodování. Přesto zůstal v týmu Bílých Tygrů v mediálním ústraní.
„Když byl člověk mladý, tak se mu líbilo, když rozdával rozhovory, viděl své fotky, protože ho to zviditelňovalo, aby se dostal do ciziny, reprezentace. Ale čím je starší, tím víc chápe, že týmový úspěch je cennější než ten individuální,“ říká 34letý mistr světa a dvojnásobný šampion ligy.
Teď byste po Vsetínu a Plzni rád přidal titul číslo tři.
Ano. Když jste mladý, chcete být nejlepší, všechno rozhodovat. Chcete být všude vidět a sám se vidíte někde v Rusku, reprezentaci, jako ten nejdůležitější článek. Ale s věkem přichází zkušenost i klid. Vyhrát chcete dál, ale obětujete vše, aby byl spokojený tým. Máte větší radost, když je tým nahoře, šlape, než aby byl jedenáctý dvanáctý a vy sám byl první v bodování.
Radíte mladým?
Když chtějí pomoct, pak ano. A člověka zahřeje, když se ten kluk někam posune, dostane do nároďáku. Jenže hodně hráčů dnes tlačí agenti, kteří jim opakují, jak jsou dobří, a takoví nějaké rady poslouchat nechtějí.
Sám jste šel v šestnácti do Vsetína. Byl bez rodiny, v pubertě...
Je to o výchově a já mám skvělé rodiče, kteří mě vedli nějakým směrem. Táta trénoval, takže byl na prvním místě hokej, hned za ním škola. Já si dodělal úkoly a šel běhat kolem baráku s hokejkou. A tak když jsem přišel do Vsetína, věděl jsem, že musím udělat školu a pak do posilovny. Kdybych nemakal, neměl bych ve Vsetíně šanci. Ale měl jsem štěstí, že u áčka byl pan Neliba, ten mě tam jako mladého kluka vytáhl s Jirkou Hudlerem. Jirka byl obrovský talent, všechny převyšoval a já se trenérovi asi líbil přístupem. Dostat se do vsetínského áčka byl jinak nadlidský úkol.
Jste ze Žďáru, jiní hráči šli odsud do Pardubic, spádové oblasti. Proč jste si vybral Vsetín?
Měl jsem hodně nabídek, protože v dorostu jsem udělal dost bodů a celý rok v produktivitě naháněl Jirku Hudlera. Bylo neskutečné vidět kluka, který je o dva roky mladší než já, jak si to dává. A právě na popud pana Hudlera, Jirkova otce, jsem do Vsetína šel. Navíc on mi zachránil hokejovou kariéru.
Jak to?
Bylo mi patnáct, když jsem měl havárku na kole. Praskla mi osička u předního kola a já si našestkrát zlomil klíční kost. Ale on mi domluvil operaci u doktora Holibky v Olomouci, který mě dal dohromady. Ti dva mi zachránili zdraví.
Hudler měl cestu do NHL vytyčenou. Vy jste o zámoří nesnil?
Nevím proč, ale když jsem byl mladý, tak mi NHL nic neříkala. Jediný kontakt s ní byl Jarda Jágr, můj vzor, o kterém jsem si přečetl knížku. Jeho jsem obdivoval, ale o NHL jsem nesnil. Mým cílem byla reprezentace, protože jsem byl paf, když jsme vyhráli zlatý hattrick. Ten mě tak oslovil, že jsem chtěl udělat maximum, abych se do nároďáku dostal. To byla meta. Ale teď, když se dívám na NHL, tak vím, že bych to chtěl zkusit. Ne kvůli penězům, ale zajímalo by mě, jestli bych se dokázal přizpůsobit zámořskému stylu, nebo bych byl úplně mimo mísu.
Petr Vampola (vpravo) z Liberce se srazil s Martinem Šagátem z Chomutova.
Zmínil jste své sny, říkám si, že jste se v roce 2010 musel štípat. Stal jste se mistrem světa a s Jágrem hrál v útoku.
Už dva roky předtím jsem byl v nároďáku, ale šampionát mi utekl na poslední chvíli. Ale v roce 2010 se hodně kluků omluvilo a jela nás tam spousta neznámých. Od začátku to byl úžasný turnaj, se zlatou tečkou, a ještě s tím, že jsem měl možnost se s Jardou skamarádit a pak zvednout pohár nad hlavu. Už nic to v kariéře nepřekoná. Prožil jsem tam bod zlomu v tom, že jsem si uvědomil, že týmový výkon je nejvíc, co může být. Že i kdyby dal člověk 200 gólů za sezonu, tak týmovou radost to nepřekoná.
O Jágrovi bylo napsáno mnoho. Mě však vždycky zajímal pohled hráče, který ho obdivuje a najednou je na ledě vedle něj. Chce ho kopírovat? Motivuje ho?
Já si s ním sednul proto, že jsem ho od prvního kontaktu bral jako kamaráda, ne jako nejlepšího hráče české historie. A byť většinou dával sodu on mně, tak když se něco nezdálo mně, řekl jsem mu to. A to je pro mě strašně důležité, když si s parťákem z útoku rozumím i mimo led. Když jsem hrál s někým dobře, byl základ, že jsme si sedli i lidsky. Když to mezi námi není, na hokeji se to projeví. I když jsem hrál se spoustou skvělých hráčů a Džegr je jedním z nich, herně jsem je nikdy nekopíroval, ale zajímal jsem se, jací jsou po té lidské stránce. Jak se psychicky připravují. A pochopil, že maličkosti se dají v hlavě změnit. Kolikrát jsem se přistihl, že jsem naštvaný sám na sebe, jak se chovám blbě. Teď mám ze svého vystupování daleko lepší pocit.
On-lineDuel Liberec vs. Chomutov sledujte v podrobné reportáži. |
Přitom loni jste dostal nálepku simulanta, který byl třikrát potrestaný za nafilmovaný pád.
Za šest let v cizině jsem ani jednou nebyl vyloučený za simulování a nepovažuji se za hokejistu, který by čekal, až do něj někdo strčí, a on hned skočí. Nejsem svatoušek, nebudu se obhajovat, ale za zápas schytám hodně ran a hodně toho vydržím. Loni jsem byl na vině já, rozhodčí, jejich šéfové...
Co na to říkal váš bratr Jaromír, bývalý extraligový rozhodčí?
Hodně jsme to řešili, říkal mi svůj názor, já zase svůj. Je zápas, kdy je na mě pět faulů a písknou se, a pak zápas, kdy mám pocit, že to faul je, sudí ne a nakonec z toho vyplyne nějaký můj průšvih. I proto jsem rád, že letos o sobě slyším v pozitivním světle, a mám z hokeje větší radost.
Jaké vlastně bylo, když vás pískal bratr?
Když jsem byl mladší, tak jsem na rozhodčí hodně křičel, ale když byl jedním z nich on, klidil jsem se stranou, abych mu tam nedělal nějaký binec. A vzpomínám si, jak mě pískal v dorostu a já dal pět gólů.
ROZBRUSLENÍ. Petr Vampola na dopoledním tréninku před úvodním zápasem na mistrovství světa.
Loni hrál Liberec o udržení, letos o titul. Stojí za tou proměnou hlavně kouč Pešán?
Ano. Před sezonou jsem s ním seděl, stejně jako všichni hráči, a bavili jsme se o dvou předchozích letech, kdy to nešlo podle našich představ. Řekl mi, co by čekal ode mě, a já zase, co bych čekal od něj. Když jsem totiž do Liberce přišel, bylo mi něco řečeno a já to pak od trenérů a klubu necítil. Ani na ledě jsem ze hry neměl dobrý pocit. Jenže k lepším výsledkům jsem ani nemohl pořádně přispět.
Jak to?
Když někomu řeknete, že bude hrát přesilovku jako její tvůrce u mantinelu, a on je pak celou dobu před brankou, kde nikdy nehrál, nemůže to fungovat. Tam může být dvoumetrový chlap, co to bude mydlit, já tu práci neodvedu dobře. Je to detail, ale důležitý. Teď mi Filip (Pešán) řekl nějaké věci a ty tak skutečně v sezoně byly. I já jsem rád, že plním to, co jsem slíbil. A takový mítink měla většina hráčů, i proto jsme tam, kde jsme.
Co jste slíbil?
Když jsem přišel do Liberce, řekli mi, že bych měl být mezi vůdčími hráči, tahoun. Ale děje se to až teď, třetí sezonu, kdy jsem konečně ten prostor dostal. Filip mi do očí řekl příjemné i hodně nepříjemné věci, co bych měl podle něj dělat. A je to důkaz, že komunikace je to nejdůležitější. Když chcete, aby tým fungoval, musí trenér s hráči mluvit. A ten náš s námi v kabině žije. Zároveň má zdravý respekt. I já se na ledě cítil lépe, protože jsem věděl, že mě bere.
Změnil i pojetí letní přípravy, což si nedávno hodně pochvaloval váš spoluhráč Krenželok.
Když jsem byl v cizině, trénoval jsem s kondičním trenérem sám dvě hodiny ráno, odpoledne jen podle chuti. Pak jsem přišel do Liberce, měli jsme společnou přípravu a byli na ní dvě hodiny ráno a pak tři odpoledne. Dělali jsme spoustu věcí, ze kterých tři čtvrtě byly k ničemu. Po 14 dnech jsme byli znechucení, unavení, z čehož pramenila zranění. Já tu přípravu přežíval. Teď konečně přišel někdo, kdo tomu rozumí, tréninky byly hodinu a půl a dělaly se věci, které hokejista potřebuje. Výsledek se dostavil. Když totiž člověk vidí, že to má hlavu a patu, trenér nedře někoho jen proto, že je mu nesympatický, tak mu to kluci vrátí.
A hráč rád chodí do práce, jak o vás kouč řekl, že?
Je to jako u každého. Když prohráváte, nedaří se, a ještě na vás pořád někdo řve, tak jdete na zimák a už jste naštvaný, jen tam vlezete. Ale letos je radost sem chodit. Tréninky byly zábavné, krátké, a tak všichni makali na 200 procent. A vím, že udělám maximum, aby náš tým byl v play-off úspěšný. Když nás náhodou někdo porazí, aby to bylo jen proto, že byl lepší. Aby to bylo jen kvůli hokeji, ne jiným věcem.
Kdo je hlavní sok? Sparta?
Před ní klobouk dolů, jak celou sezonu šlapala. Kdybych měl říct tým, který se mi letos líbil nejvíc, bude to právě ona. A když se zasním, tak by se Spartou bylo úžasné finále. Už kvůli arénám i kvůli tomu, že my i oni hrajeme útočný hokej. Prostě krása.
