Prožil si krásné chvíle, zprvu vůbec nevěřil. "Nepočítal jsem s tím. Když jsem ten nedělní duel nehrál, to bylo znamení," vzpomíná Pilař. Přesto už před tím hrozně věřil. Že by se mohl do nominace vejít a splnit si sen. Kde bral takové sebevědomí? "Nevím. Prostě jsem ve skrytu duše tajně doufal. Docela mi vyšly ty předešlé zápasy, i při trénincích jsem se cítil dobře," povídá ofenzivní bek.
Ale do Německa se nominoval až díky nešťastnému pádu vsetínské opory Radima Tesaříka. "Když jsem ho uviděl na ledě, dostal jsem prostě strach, aby s tím neměl něco vážného," vybavuje si. V tu chvíli seděl v šatně, jako devátý obránce sledoval boj v televizi. Tesařík se k němu s bolestnou grimasou došoural, začali si povídat. "No a v tu chvíli mi to začalo docházet. Lehce jsem si spočítal, že musí jet někdo místo něj." Tušil litvínovský souboj. Buď on, nebo Angel Nikolov. "Co rozhodlo pro mě? Nevím, o tom rozhodli trenéři," říká skromně.
Pilař zažívá báječnou sezonu. V Litvínově patřil k nejlepším bekům, vévodil extraligovým statistikám obránců. Poctivě makal, čekal na osudový okamžik. Ten přišel v únoru, kouč Augusta ho pozval na Švédské hry. "Už ho sledujeme dlouho, je dobrý," zdůvodnil tenkrát trenér svou volbu. Kde se to v něm najednou vzalo? "Měl jsem skvělou letní přípravu. Celé už to možná začalo před dvěma lety, kdy jsem začal brát hokej opravdu natvrdo."
Zodpovědně trénoval, zesílil, hodně času trávil v posilovně. A hlavně vyspěl a pochopil, že hokeji musí dávat všechno. Bez velkého mediálního zájmu na sobě pracoval. Do širokého povědomí se dostal až při čtvrtfinále skončeného play off. V druhém zápase se Spartou záludně srazil útočníka Hlinku, pak se porval se statným obráncem Zábranským. Ten do něj pár desítek vteřin zlostně bušil, oba nesměli další dvě utkání nastoupit.
"Musím přiznat, že faulu na Jardu Hlinku lituji," dušuje se. "Byla to opravdu velmi vyhecovaná série a tohle byla ode mne blbost." To byl ale jenom začátek slovních potyček se sparťany, hlavně Richard Žemlička byl hodně podrážděný. Je prý zamindrákovaný, ze Sparty ho jako juniora vyhodili, hraje zákeřně, říkal sparťanský kapitán. "Opravdu hodně se o tom v novinách povídalo," netají Pilař. "Potom jsme si to s klukama v klidu vyříkali, i s Ríšou. Někteří to pochopili, jiní možná ne. Ale vycházím s nimi v pohodě."
Sparťanské fanoušky nejvíce rozlítil při rozhodující penaltě v Praze. Řítil se na Břízu, chladnokrevně se trefil pod horní tyčku. Radostí vyšvihl ruce, pak přijel ke gólmanovi a něco mu pošpital. Bylo to opravdu něco sprostého, jak tvrdí Bříza? Provokoval? "Ne. S Petrem jsme se shodli, že se to nezveřejníme. Ale na rovinu říkám, že to nebylo nic sprostého."
Teď by se mohl cítit jako vítěz. Všichni sparťani ho odsuzovali, nadávali. A teď on jede na šampionát, ze sparťanských beků naopak nikdo. Ani Zábranský. "Já to tak neberu. Takový je prostě život. Žádné zadostiučinění necítím."
