Zatím to vypadá, že máte smůlu i letos. Před třemi týdny přinesla ruská média zprávu o tom, že se s vámi utrhl výtah.
To tak strašné nebylo, spadl akorát z prvního patra. Horší pak bylo to čekání, vyprostili mě totiž až za dvě hodiny.
Chodíte teď už raději pěšky?
Kdepak. Výtah spravili, všechno je v pořádku a už zase v klidu jezdím. V Rusku jsem zažil mnohem horší věci.
Povídejte.
Minulý rok v dubnu jsem se v Chabarovsku dostal do šarvátky a frajer na mě vytáhl pistoli. Ale to se stane, to je Rusko.
A co se dělo dál?
Kamarád, který tam se mnou byl, situaci uklidnil a šlo se domů.
Blesklo vám hlavou, co se mohlo stát?
Frajer vyndal pistoli a řekl, že mi prostřelí kolena. V tu chvíli jsem toho nemohl moc dělat, navíc jsem ještě neuměl rusky. Kamarádův děda byl ale ruský ministr dopravy, takže se o všechno postaral a bylo to v pořádku.
Nebál jste se potom?
No jasně, nevycházel jsem dva měsíce. Ale v Čeljabinsku, kam jsem přestoupil, je to už v pohodě.
Nemocnice v Rusku? Jako stáje pro koněPo loňské zkušenosti ztratil důvěru v české zdravotnictví, o tom ruském však hovoří hokejový obránce Jan Platil bez skrupulí. "V Rusku se nedá léčit vůbec nic. Kdybyste viděli, v jakém stavu jsou tam nemocnice... To jsou stáje pro koně, po zemi sláma, století doktoři, špatná péče a žádné prostředky," popisuje.
|
Málem jsem umřel. Na konci května mi v Česku dělali artroskopii ramene, ale pak mi po ní ochrnula pravá ruka. Vůbec jsem s ní nemohl hýbat. Šel jsem za doktorem, ale on mi řekl, že je jenom opuchlá.
Co se dělo dál?
Odletěl jsem do Ameriky, kde mimo hokejovou sezonu žiju, šel do nemocnice a za dvě hodiny jsem byl na operačním sále. Doktor mi řekl, že je to vážný. Že mi možná uříznou rameno a že můžu být rád, že se mi infekce nedostala do krve, protože bych mohl být za dva dny mrtvej. Takže mi zachránili život. Voperovali mi do srdce trubici a strávil jsem tři měsíce na lůžku. Z postele jsem pak šel rovnou na led. Třikrát jsem potrénoval a začala sezona.
Zanevřel jste po takové zkušenosti na české doktory?
Určitě. Chyba se může stát každýmu, ale trochu mě zamrazilo, když jsem se pak dozvěděl, že se něco podobného stalo pánovi v Plzni, a ten umřel.
Uvažoval jste, že byste se kvůli tomu soudil?
Nějak se to řeší, ale v Česku jsou takové věci nadlouho.
Jak vůbec probíhala léčba?
Dva týdny jsem byl v nemocnici a pak mě pustili do domácího ošetřování. Každý týden ale za mnou jezdili doktoři a prováděli kontrolu ledvin, jater a krevního systému. Zjišťovali, jak fungujou antibiotika. K normálnímu životu jsem se mohl vrátit až v polovině srpna. Ale to už jsem řešil jiné problémy.
Jaké?
Během léčby jsem přibral patnáct kilo a vážil 120. S tím jsem šel do sezony.
Teď jste ale v reprezentaci. Čekal jste, že se do ní po takových útrapách dostanete?
Moc ne, protože jsem byl tak tlustej, to bylo strašný. Zadýchával jsem se a nemohl skoro vůbec chodit. Naštěstí jsem ale zhubnul a začal hrát jednoduchý hokej. Zatím to jde.
Berete po takových zkušenostech život trochu jinak?
Samozřejmě. Když vám doktor řekne, že neví, jak to s vámi vypadá, uvědomíte si, že jste skončil. Pak jdete na operaci, máte kolem sebe mraky specialistů, kteří se o vás starají, pořád vás kontrolujou... Je to nepříjemné. Ale díky Bohu, že jsem do Ameriky odletěl, doktoři jsou tam fakt vynikající. U nás mi řekli, že budu za tři dny v pořádku. Ale to jsem mohl být taky mrtvej.
