Jedenáct let jste žil hokejem a trénováním. Jak se teď cítíte?
Jsem špatný z toho, co se stalo, ale tušil jsem dlouho, že to jednou musí přijít. Teď cítím hlavně úlevu.
Víte už, co budete dělat dál?
Mám celkem jasno, co budu dělat zrovna teď - odpočívat. Dál budu sledovat, co se v hokeji a ve Vítkovicích děje, ale už jenom jako divák. Jedenáct a půl sezony jsem v extralize působil jako trenér, určitě to bude velká změna jít se na hokej jenom tak podívat.
Na zápas s Českými Budějovicemi půjdete?
Samozřejmě a fandit budu Vítkovicím.
Nejste trenérem teprve pár hodin. Přesto, neozval se vám už někdo, kdo by měl o vaše služby zájem?
Kdybych řekl, že ne, tak bych lhal. Teď ale nechci nikam chodit. Jak dlouho bez trénování vydržím, to nevím, ale měsíc dva si chci odpočinout. Je ale možné, že za čtrnáct dní dostanu nabídku a neodolám.
Přemýšlel jste už, v čem byla chyba? S Vítkovicemi jste byl v roce 1997 druhý, pak třetí a od minulé sezony to jde s výsledky z kopce...
Nechci to rozebírat zčerstva. Během čtrnácti dnů se chci odreagovat a pak si vše pořádně rozeberu.
Myslíte, že změna trenéra týmu pomůže?
Doufám, že ano. Přiznám se, že jsem o rezignaci uvažoval už dřív, ještě před reprezentační přestávkou. S manažerem Černíkem jsme se ale dohodli, že o přestávce zkusíme zapracovat, oživit družstvo nějakými výměnami a pak se uvidí. Po přestávce jsme ze tří zápasů tři prohráli, nemělo cenu to dál prodlužovat.
Podobá se v něčem současná situace sezoně 1986 až 1987, kdy Vítkovice prohrály devatenáct zápasů a pak spadly do druhé ligy? Shodou okolností jste tehdy mužstvo také trénoval.
Je to úplně stejné. Tehdy jsem čekal a až po devatenácti prohrách mě vystřídal Jaroslav Jiřík. I proto jsem teď pomýšlel na rezignaci dřív.
Neskončí současná krize opět sestupem?
Vítkovice nemají kádr na sestup, ale na sedmé až deváté místo. Věřím, že se zase brzy vrátí tam, kam patří.
