Hrál jste v Kanadě za Edmonton Oilers, slavný tým NHL. Uvažoval jste o tom, že byste za mořem zůstal natrvalo?
Ne. Mám kořeny tady, tam jsem strávil jen necelé čtyři roky. Ale já na to nikdy nebyl, bál jsem se někde zůstat, chyběli mi přátelé a rodiče. Být v roce 1968 chytřejší, odešel jsem možná dělat hokejovou kariéru. Pokud bych věděl, že bude v roce 1989 revoluce a já se budu moci vrátit domů, tak jsem v roce 1982 emigroval. Díky tomu bych aspoň neplatil dvoje daně - tady jsem platil 50 procent a v Kanadě 30 procent. Těch, kteří dokázali odejít, si vážím.
Co vám ty čtyři roky strávené v Kanadě daly? Pomohlo vám to třeba v době, kdy jste začal podnikat?
O podnikání jsem se v Kanadě nezajímal, ale získal jsem životní zkušenost, že tam nikdo nikomu nezávidí. Závist tady byla a přežívá dál a to je neštěstí naší republiky. Od toho jsem se oprostil.
V Českých Budějovicích jste hrál, nyní tady trénujete. Kdyby vám nabídly místo trenéra třeba Sparta nebo Pardubice, vzal byste to?
Nevzal. Ve dvaapadesáti dělat trenérskou kariéru je dost pozdě, chtěl bych si užít trochu klidu, i když ten na lavičce opět nemám. Nikam bych nešel, možná kdyby se mi ozvali z Edmontonu, kde jsem hrával. To bych se rozmýšlel, je to klub, kterému fandím. Nepatří k bohatým, stejně jako České Budějovice, a musí se to tam řešit dobrou prací. Tam bych se možná nechal zviklat. Možná.
Jste v kontaktu se svými bývalými spoluhráči, mezi které patřil i kanadské legendy Gretzky nebo Messier?
Telefonuji si docela často s manažerem Edmontonu. Doufám, že se mi podaří udělat nějakou akci, kdy bych pozval pět šest bývalých spoluhráčů do Čech, provedl bych je tady, aby viděli naši krásnou republiku.
Věnujete se kromě hokeje i jiným sportům?
Když jsem skončil v pětačtyřiceti s hokejem, tak jsem se naučil lyžovat. S manželkou chodíme na squash, teda já už tolik ne. Hrajeme tenis, fotbal, jsme taková sportovní rodina.
Vedete ke sportu i vaše děti?
Když byla moje dcera mladší, tak hrávala tenis. Mám třináctiměsíčního syna, takže u něj je brzo říci, jestli bude sportovat. Chodí ale s námi na hokej i fotbal, baví ho koukat se na sport. Malý vnuk začal hrát hokej.
Jste osobnost, kterou zná v jižních Čechách skoro každý. Jak reagují lidé, když vás poznají na ulici?
U nás takové to fandovství není. Když jsem například přijel po šesti letech do Edmontonu, tak mě lidé poznávali, třásli si se mnou rukama, byli rádi, že mě vidí. Tady to je jiné. Pár lidí vás pozdraví, někteří si šuškají, hele támhle je Pouzar. Je to o něčem jiném a je to škoda. Potřebovali bychom mládež a fandy předělat tak, aby fandili sportu a ne, aby záviděli hráčům, že mají peníze. Když se nedaří, lidé přestanou na svůj tým chodit místo toho, aby ho přišli povzbudit.
Při zápase jste na lavičce dost slyšet. Dokážete hráče seřvat, že o tom ví celá hala. Jste impulzivní i v běžném životě?
Hokej je o něčem jiném. Tam to musí být. V běžném životě si člověk dává trochu pozor. Ale dokáže mě vytočit třeba nějaký blázen na silnici, když ohrožuje ostatní řidiče. Ale ještě jsem nikoho nezbil. (smích)
