V prosinci prodělal transplantaci kostní dřeně. Lékaři mu řekli: Následujících 100 dní je kritických. Lhůta vyprší o víkendu. "Každý den se cítím líp. Myslím, že se nemoci zbavuju. Nevím to jistě. Ale věřím tomu," říká 53letá legenda.
Těšíte se, až uplyne lhůta 100 dnů?
Jelikož mám cizího dárce, tak komplikace mohou nastat kdykoliv. Nemůžu si říct, že jsem se z toho dostal. Ale je to lepší, už i přibírám. Ve středu jsem začal posilovat. Sedm minut jsem vesloval.
Řekl jste, že přibíráte. Manželka vám tedy navařuje dobroty?
No jo. Jak jsem doma, častěji jím. Ale po chemoterapii jsem ztratil chuťové buňky, každé jídlo mi najednou chutná jinak. Nejvíc mi teď jede bramborová kaše. Ale třeba řízek? Jako piliny.
Jste vzorný pacient?
Snad. Se mnou byli v nemocnici pacienti, kteří snědli tlačenku, slanečky, přitom to nesměli. To já ne. Co mi řekli, to jsem dodržel.
Kdy vám bylo nejhůř?
Na izolaci. To mně bylo zle, nikdo za mnou nesměl, po třech dnech jsem si pod tím nízkým stropem říkal, že to tři týdny nevydržím.
Vydržel jste.
Když jsem přišel domů, byl jsem jak starej vyschlej děda. Pomalu jsem nevyšel ani schody. Dostával jsem prášky, které mi jako by užíraly svaly. Zlepšuje se to, akorát se furt pozoruju. A jsem nervózní.
Když jsme si domlouvali rozhovor, ptal jste se, jestli jsem zdravý. Co kdybych řekl, že mám třeba kašel?
Museli bychom si vzít roušky. Ale spíš bych to odmítl. Nechci chytit žádnou infekci. Neriskuju.
Ale na hokej chodíte. Není to riziko?
Radši sedím v kukani. Ovšem už to není tak přísné, ven už můžu.
Před finále první ligy proti Ústí jste dokonce vhodil slavnostní buly.
Konzultoval jsem to s lékaři. Šel jsem v roušce, až na ledě jsem ji sundal.
To by musel někdo kýchnout, aby z toho byly problémy. Na ledě jsem pak měl slzy v očích. Když jsem se objímal s Prospalem, řekl jsem mu: Kurnik, doufám, že vám přinesu štěstí. Vyhráli 3:0.
Budějovice se perou o extraligu. Neuškodí vám psychické vypětí?
Snažím se do toho nevžívat. "Gól" neřvu z plna hrdla. Stejně - nějak do toho ještě nejsem zažranej.
Změnila vás zkušenost s nemocí?
To nemůžu posoudit. Ale pamatuji si, jak mi doktoři řekli do telefonu, že mám leukémii. Stál jsem zrovna na zahradě. Ptal jsem se sám sebe: je tohle poslední léto, které zažiju? Vážím si teď každé chvíle života. Té krásy kolem!
Máte strach?
Strach jsem měl, když jsem se to dozvěděl. Pak převládla víra, že se to zvládne. Spíš cítím nejistotu. Mám syna, chtěl bych s ním ještě aspoň 20 let být. Věřím, že tady budu. Ale může se stát ledacos.
Na co se teď těšíte?
Až mi lékařka řekne, že můžu začít víc sportovat. A až ty moje špatné buňky budou "sežraný". Pak budeme moci jet na dovolenou. Znova se narodím. Budu mít dvoje narozeniny za rok, to je přece dobrý (smích). Slavit ale moc nebudu, pít nemůžu. Dám si pstruha. Nebo radši steak.
