Dnes už je doma ve Švédsku, kde žije s přítelkyní a se synem, studuje trenérství a v příštích dnech začne koučovat Lidingö, tým čtvrté nejvyšší soutěže. "Hokej bude určitě dál hrát v mém životě důležitou roli," říká mistr světa z Vídně 1996.
V sobotu se ovšem podíval do míst, kde se proslavil jako hráč. Na kladenském stadionu se představil divákům v obnoveném útoku Vejvoda, Patera, Procházka během exhibice na počest šedesátin legendárního kanonýra Milana Nového.
Oto, přiznejte se: stýskalo se vám po kladenském hokeji?
Byly doby, kdy mě tak bolely nohy, že jsem byl rád, že vůbec chodím. Že bych měl ještě na nohou brusle, o tom jsem nepřemýšlel. Před lety jsem nemohl ujít víc jak sto, dvě stě metrů, měl jsem úplně jiné myšlenky.
Přitom na podzim 2010 jste se rozhodoval, jestli nastoupíte za Kladno v extralize.
To, že tady stojím a že jsem před rokem málem hrál za Kladno, je víceméně můj malý zázrak. Moc si toho vážím a jsem šťastný, že se to mohlo stát.
Nemáte chuť to ještě zkusit?
Chuť by byla, ale nohy říkají ne, takže to bohužel nepůjde.
S Martinem Procházkou a Pavlem Paterou jste se v jedné lajně znovu sešel po čtrnácti letech...
Po čtrnácti letech s klukama a skoro na den po patnácti a půl, kdy jsme tady hráli ligovej zápas. Rád bych, kdyby to bylo před deseti lety a my jsme pořád mohli hrát na vrcholové úrovni. To by bylo lepší, ale já jsem šťastnej za to, že se to vůbec událo.
Jak se vám po tak dlouhé době hrálo s někdejšími parťáky?
Chvilku trvalo, než jsme se rozehráli. Ze začátku do toho nikdo nechtěl jít úplně naplno, ale pak jsme si uvědomili, že tady na domácím ledě nechceme prohrát, tak jsme trošku přidali. Škoda, že jsme prohráli na nájezdy.
S Pavlem Paterou jste hrávali od malička. Byla tam ta spolupráce pořád znát?
Já myslím, že kdyby na to byla fyzická kondice, tak by to byla otázka několika tréninků se sehrát. Pak bychom se nehledali vůbec, prostě bychom o sobě věděli.
Kdy si zase zahrajete spolu? Snad to nebude znovu trvat čtrnáct let...
Když mi spravíte nohy, tak jsem tady příští měsíc, ale to asi neuděláte.
Co jste říkal na tolik nadšených kladenských fandů, kteří přišli v sobotu na stadion?
Nevím, jestli jsem to tady vůbec zažil jako hráč, možná jen v play-off. Takovou atmosféru si pamatuju z doby, kdy jsem se díval na tátu, jak vyhrávali tituly. Je to jedinečný zážitek.
Byla tam nějaká nostalgie?
Já jsem na nostalgii nemohl myslet, ale já jsem strašně rád, že lidi přišli. Patří jim velký dík.
Jaké to bylo zahrát si s tátou, Otakarem Vejvodou starším?
Když mi bylo patnáct, tak jsem s ním hrál přípravný zápas. Tehdy byl v Jugoslávii, nastoupil jsem v jedné lajně s panem Výborným a s tátou. Bylo mi patnáct a tátovi osmatřicet. Teď po letech to bylo hodně zajímavé.
Co bylo na tom exhibičním zápase nejhezčí?
Když jsme se začali trošku rozehrávat. První třetina byla špatná celkově, pak se to trošku zlepšovalo. Čím líp šel zápas, tím líp mi bylo.
Jak jste se cítil vedle Jaromíra Jágra nebo Milana Nového? Napadlo vás, že jste hrdý na to, že jste taky kladenský odchovanec?
Jarda Jágr je jeden z nejlepších hráčů v historii a možná někdy byl i nejlepší, Milan Nový byl vždycky můj vzor a já jsem ho znal od malička. Byla to velká čest. Nosit kladenský dres, to hrdost je. Všichni, kdo se na to dívali a kupují si ty retrodresy, si to uvědomují.
Jak jste vám bylo, když fanoušci vedle jmen Jágra a Nového skandovali i to vaše?
Já jsem byl ve hře, beru to jako zápas, ale člověk si to určitě s odstupem času uvědomí. Hlavně tady byl můj syn, ten mě viděl vůbec poprvé hrát.
Alexander vás nikdy neviděl v zápase?
Pár zápasů, když jsem hrál ve Švédsku a zkoušel jsem, co nohy dovolí. Ale to je něco jiného než tady na Kladně.
Vzpomínáte doma na Vídeň 1996 nebo další krásné momenty své kariéry?
Já jsem dlouho na hokej a na sport neměl myšlenky. Vím, že se to událo, a možná se to mohlo stát víckrát, ale osud řekl trošku něco jiného. Nejde myslet dozadu, člověk se musí dívat dopředu.
Takže zlatou medaili nebo reprezentační dres do ruky nevezmete?
To ne. Syn před čtyřmi lety ani nevěděl, že jsem hrál hokej: Pak se to nějak dozvěděl, měl jsem totiž nahranou pohádku na videu a za ní byl hokej. Tak se pak podíval na nějaký můj zápas.
