Pro začátek příběhu se vraťme až do podzimu 1994. Tou dobou si Záruba založil knihu se zelenými čtvrtkami a nápisem Pre-olympics, tedy Před olympiádou.
„Zelenou jsem vybral jako barvu naděje,“ vzpomíná. Čtyři roky si Záruba sháněl informace o hráčích a studoval české soupeře. „Všechno jsem směřoval jen a jen k Naganu,“ přizná.
Jenže když přišel velký turnaj, přepadlo Zárubu nachlazení. I proto říká, že se mu první zápasy nepovedly. „Až při porážce 1:2 od Rusů na závěr skupiny jsem se chytil a od čtvrtfinále už to bylo dobré.“ Národní tým zdolal Spojené státy a v semifinále proti Kanadě se udál první Zárubův kousek.
Vzpomínáte na ten nával decibelů po ráně Jiřího Šlégra? „Byl to nelidský řev, že?“ směje se komentátor. A skákal tedy po stole? „Ani náhodou. Seděl jsem, držel v ruce papír s přípravou a řval do něj.
Říká se tomu kontrolované emoce.“ Stejně se ovládl i po vyhraných nájezdech a postupu do finále. „To už jsem měl ale na krajíčku. S Petrem Vichnarem jsme úplně náhodou křičeli stejné věty a já přitom zase koukal do poznámek. Bylo potřeba něco říkat, pochválit brankáře Haška a střelce jediného nájezdu Reichla,“ říká pětatřicetiletý Záruba.
Po finálovém vítězství nad Rusy už ale slzy tekly. Nejprve spontánně zakřičel dodnes známé: „Otevíráme zlatou bránu...“, přidal předem připravené „Přepište dějiny...“, objal se s kolegou Vichnarem a oba naráz začali brečet.
„Proto bylo v přenosu asi dvacet vteřin úplné ticho. Dokonce přiběhl jeden Japonec a fotil si nás.“ Hokejistům tehdy chodily tisíce faxů. A Zárubovi? Tomu nosily radost e-maily od přítelkyně, dnes už manželky Světlany. „Jsou to nejkrásnější dopisy, které jsem kdy dostal. Ještě dlouho jsem si je pročítal a dodnes je mám schované.“
Svou práci si po návratu z Japonska přehrál na videu jedinkrát. To když v létě 1998 psal knihu s Dominikem Haškem. „Udělali jsme drobné chyby, ale svezli jsme se s úspěchem. Lidé nám je odpustili.“
