Jako předsunutá hlídka se Robert Reichel ve druhém zářijovém týdnu vydal do Kanady, aby dirigoval stěhování, zajistil připojení telefonu, pojištění a jiné potřebné věci. Zároveň přirozeně plnil povinnosti hráče Toronto Maple Leafs, věhlasného klubu National Hockey League. Paní Karin Reichlové se v srpnu narodila holčička Diana, takže zůstala doma v Litvínově, ještě s tříletým synem Kristiánem, a odlet do Toronta odložila na polovinu října. "Ať si Robert to vybalování krabic taky jednou užije," žertovala. Následky přestupů zpravidla nesou právě partnerky hokejistů. Třicetiletý Reichel dostával instrukce pouze po telefonu.
Jak často jste volal domů?
Každý den. Vždycky odpoledne, to byl v Česku večer.
Co jste probírali?
Tak nějak všechno. Povídali jsme si s manželkou. S klukem o tom, jak se těší do Toronta, jak poletí osm hodin v letadle. Já už se taky moc těším, až je uvidím.
Syn Kristián se coby kojenec objevil na televizní obrazovce v čepičce se znakem New York Islanders, vašeho tehdejšího týmu. Teď bruslí, ohání se hokejkou, nadšeně sleduje vaše zápasy. Už vnímá, že hrajete NHL?
Nevím, jestli si uvědomuje NHL. Ale nedávno byl v Litvínově na hokeji, a tak jsem se ho do telefonu ptal, jestli tam byl táta. Odpověděl mi: "Táta hraje v Torontě!"
Kdo s ním teď chodil na led?
Nikdo. Byl jsem s ním párkrát, než jsem odletěl. Určitě půjdeme, až sem za mnou dorazí.
Dceři Dianě bylo pár týdnů, když jste odjížděl. Jak snášíte takové odloučení?
Už jsem si zvykl. Když hraji mistrovství světa, tak je odloučení taky dlouhé. A pokud právě nemáte co dělat, chybí vám rodina nejvíc. Poslední dva roky jsem sice byl skoro pořád doma, stejně se však na ně moc těším.
Nemáte strach o rodinu?
To, co se stalo v New Yorku a Washingtonu, člověku na klidu nepřidá. Padá jedno letadlo za druhým... To víte, že mám strach.
Snažíte se na možná nebezpečí raději nemyslet?
Ono to moc nejde. Pořád se něco děje, je toho plná televize. A teroristům je jedno, komu ublíží, co vyhodí do povětří.
Bude vám líp, až budete mít rodinu u sebe?
Samozřejmě, ale na druhou stranu mě čeká dost cestování k zápasům, takže je občas musím nechat samotné. Obavy zůstanou. Myslím, že nejsem sám, kdo je má.
Asi se vám uleví, když o vás znovu začne manželka pečovat...
Já myslím, že jsem se ten měsíc staral o sebe docela dobře. I když určitě budu rád, že přijede a já nebudu muset dělat všechny ty domácí práce.
Jaké třeba?
Různé věci jako vaření, praní. Já jsem to v životě nedělal.
Vážně jste si vařil?
Většinou jsem na jídlo zašel někam do restaurace, doma jsem si maximálně ohřál párek. Nebylo tak zle.
To musí být nádherná scéna: Robert Reichel v kuchyni...
No, moc jsem toho neuvařil. Radši jsem si něco koupil do krabice a doma to snědl, abych pořád neseděl v hospodách.
Jezdil jste nakupovat?
Na nákupech jsem nebyl. Jen jednou jsem zajel do Pražské deli. To je samoobsluha v centru Toronta, kde mají české potraviny a pití. Okurky, hořčice, matonku, polívky, knedlíky, chlebíčky, rohlíky. Všechno.
V Torontu prý žije silná česká komunita, je to pravda?
Byly tady dvě hospody, jednu zrušili, druhou přestěhovali. Vydávají tu i české noviny. Kousek od našeho baráku je další evropský obchod, tam se dají sehnat další věci z Evropy.
Dům jste si pořizoval přes internet. Kde ho vlastně máte?
Asi čtvrt hodiny jízdy od centra směrem k letišti. Je tam klid, spousta zeleně. Ideální pro rodinný život.
Máte zahradu?
Jasně. A děti můžou vyběhnout i do parku. Jsem moc rád, že bydlíme zrovna tam.
Už jste stačil poznat sousedy?
Jednoho. Je to takový děda, hned se ke mně hlásil.
Věděl, že jste hokejista?
Asi jo. Přišel a představil se, tak jsem se taky představil. Podruhé se zastavil a ptal se, jestli mě mohl vidět při hokeji v televizi. Tak jsem řekl, že jo.
Máte velký dům?
Je přízemní, takový bungalov. Má ještě podlaží v suterénu. Kuchyň, obývák, čtyři pokoje. Garáž.
Máte už pro rodinu připravené pokoje?
Zhruba.
Co to znamená? Už je rozestavěný nábytek?
Chvíli to trvalo, než se sem dostal. Posílali jsme ho z Evropy v době, kdy se stala ta tragédie ve Washingtonu a New Yorku. Nějakou dobu to nechtěli propustit, tak jsem jim navrhoval, ať se klidně podívají dovnitř. Pak souhlasili.
Vybaloval jste krabice, rozmísťoval drobnosti?
Stěhovací firma musela všechny bedny rozbalit a já jsem ty chlapy dirigoval, co mají kam dát. Takže jsem to měl ulehčené. Ale když člověk nemá co dělat, tak zvládne i tyhle úkoly.
Stěhování jste obstaral, co další domácí práce?
Moc jich nebylo. Tady se dá všechno zařídit přes telefon, během dvou dnů. Konto jsem si jen přesunul z Calgary, kde jsem kdysi hrál. Sehnal jsem auto, takový van, mazdu. Všichni se do ní poskládáme. Pojistil jsem ji i barák. Nechal jsem zapojit internet. Prvních čtrnáct dní jsem bydlel v hotelu, pak jsem se přesunul do svého.
Co praní? Jak jste na tom byl s oblečením?
Saka jsem poslal letecky a hned jsem je dal do čistírny. A co se týče spodního prádla, to jsem hodil do pračky. Nevěděl jsem, jak se zapíná, ale nakonec se mi to povedlo. Dokonce se to i vypralo. To mě dost překvapilo.
Jak vypadal váš den osamělého hokejisty?
Vstával jsem tak v osm, dal si mlíko, něco k tomu. Jel jsem na trénink, něco si koupil k obědu a pak byl večer.
Po obědě rovnou večer?
Ono to utíká rychle. Z tréninku se vrátím tak ve tři, podívám se na počítač a je pět hodin.
Vyrazil jste někam do společnosti? Máte třeba kamaráda, se kterým byste zašel na pivo?
Já toho piva zas tak moc nevypiju. Ani na to není čas. Mužstvo je skoro pořád pohromadě, a když je volno, tak je každý rád, že je s rodinou.
Čím se doma bavíte?
Často se podívám na internet. Čtu o hokeji, pouštím si české televizní noviny.
Jak se tedy bude lišit váš denní režim s rodinou v domě?
Asi nestrávím tolik času na internetu, budu se mít na koho těšit. Kluk bude nejspíš brzo vstávat, nějakou dobu bude mít posunutý čas. Jinak se skoro nic nezmění.
Jak často jste volal domů?
Každý den. Vždycky odpoledne, to byl v Česku večer.
Co jste probírali?
Tak nějak všechno. Povídali jsme si s manželkou. S klukem o tom, jak se těší do Toronta, jak poletí osm hodin v letadle. Já už se taky moc těším, až je uvidím.
Syn Kristián se coby kojenec objevil na televizní obrazovce v čepičce se znakem New York Islanders, vašeho tehdejšího týmu. Teď bruslí, ohání se hokejkou, nadšeně sleduje vaše zápasy. Už vnímá, že hrajete NHL?
Nevím, jestli si uvědomuje NHL. Ale nedávno byl v Litvínově na hokeji, a tak jsem se ho do telefonu ptal, jestli tam byl táta. Odpověděl mi: "Táta hraje v Torontě!"
| ROBERT REICHEL Třicetiletý hokejový útočník, jedna z hlavních osobností současné generace národního mužstva. Hrál na vítězné olympiádě v Naganu v roce 1998, v letech 1996, 2000 a 2001 jako kapitán s reprezentací vyhrál mistrovství světa. Na začátku kariéry odborníci předpovídali, že ho čeká slavnější kariéra než Jaromíra Jágra. V NHL se však nikdy nestal skutečnou hvězdou, částečně doplatil na nižší pozornost zámořských médií. V soutěži prošel Calgary, New York Islanders a Phoenix. V USA nikdy nechtěl hrát za každou cenu. Dvakrát se vrátil do Evropy, naposledy působil dva roky v Litvínově, kde začínal. Od nové sezony se do NHL vrátil, hraje za Toronto. |
Nikdo. Byl jsem s ním párkrát, než jsem odletěl. Určitě půjdeme, až sem za mnou dorazí.
Dceři Dianě bylo pár týdnů, když jste odjížděl. Jak snášíte takové odloučení?
Už jsem si zvykl. Když hraji mistrovství světa, tak je odloučení taky dlouhé. A pokud právě nemáte co dělat, chybí vám rodina nejvíc. Poslední dva roky jsem sice byl skoro pořád doma, stejně se však na ně moc těším.
Nemáte strach o rodinu?
To, co se stalo v New Yorku a Washingtonu, člověku na klidu nepřidá. Padá jedno letadlo za druhým... To víte, že mám strach.
Snažíte se na možná nebezpečí raději nemyslet?
Ono to moc nejde. Pořád se něco děje, je toho plná televize. A teroristům je jedno, komu ublíží, co vyhodí do povětří.
Bude vám líp, až budete mít rodinu u sebe?
Samozřejmě, ale na druhou stranu mě čeká dost cestování k zápasům, takže je občas musím nechat samotné. Obavy zůstanou. Myslím, že nejsem sám, kdo je má.
Asi se vám uleví, když o vás znovu začne manželka pečovat...
Já myslím, že jsem se ten měsíc staral o sebe docela dobře. I když určitě budu rád, že přijede a já nebudu muset dělat všechny ty domácí práce.
Jaké třeba?
Různé věci jako vaření, praní. Já jsem to v životě nedělal.
Vážně jste si vařil?
Většinou jsem na jídlo zašel někam do restaurace, doma jsem si maximálně ohřál párek. Nebylo tak zle.
To musí být nádherná scéna: Robert Reichel v kuchyni...
No, moc jsem toho neuvařil. Radši jsem si něco koupil do krabice a doma to snědl, abych pořád neseděl v hospodách.
Jezdil jste nakupovat?
Na nákupech jsem nebyl. Jen jednou jsem zajel do Pražské deli. To je samoobsluha v centru Toronta, kde mají české potraviny a pití. Okurky, hořčice, matonku, polívky, knedlíky, chlebíčky, rohlíky. Všechno.
V Torontu prý žije silná česká komunita, je to pravda?
Byly tady dvě hospody, jednu zrušili, druhou přestěhovali. Vydávají tu i české noviny. Kousek od našeho baráku je další evropský obchod, tam se dají sehnat další věci z Evropy.
Dům jste si pořizoval přes internet. Kde ho vlastně máte?
Asi čtvrt hodiny jízdy od centra směrem k letišti. Je tam klid, spousta zeleně. Ideální pro rodinný život.
Máte zahradu?
Jasně. A děti můžou vyběhnout i do parku. Jsem moc rád, že bydlíme zrovna tam.
Už jste stačil poznat sousedy?
Jednoho. Je to takový děda, hned se ke mně hlásil.
Věděl, že jste hokejista?
Asi jo. Přišel a představil se, tak jsem se taky představil. Podruhé se zastavil a ptal se, jestli mě mohl vidět při hokeji v televizi. Tak jsem řekl, že jo.
Máte velký dům?
Je přízemní, takový bungalov. Má ještě podlaží v suterénu. Kuchyň, obývák, čtyři pokoje. Garáž.
Máte už pro rodinu připravené pokoje?
Zhruba.
Co to znamená? Už je rozestavěný nábytek?
Chvíli to trvalo, než se sem dostal. Posílali jsme ho z Evropy v době, kdy se stala ta tragédie ve Washingtonu a New Yorku. Nějakou dobu to nechtěli propustit, tak jsem jim navrhoval, ať se klidně podívají dovnitř. Pak souhlasili.
Vybaloval jste krabice, rozmísťoval drobnosti?
Stěhovací firma musela všechny bedny rozbalit a já jsem ty chlapy dirigoval, co mají kam dát. Takže jsem to měl ulehčené. Ale když člověk nemá co dělat, tak zvládne i tyhle úkoly.
Stěhování jste obstaral, co další domácí práce?
Moc jich nebylo. Tady se dá všechno zařídit přes telefon, během dvou dnů. Konto jsem si jen přesunul z Calgary, kde jsem kdysi hrál. Sehnal jsem auto, takový van, mazdu. Všichni se do ní poskládáme. Pojistil jsem ji i barák. Nechal jsem zapojit internet. Prvních čtrnáct dní jsem bydlel v hotelu, pak jsem se přesunul do svého.
Co praní? Jak jste na tom byl s oblečením?
Saka jsem poslal letecky a hned jsem je dal do čistírny. A co se týče spodního prádla, to jsem hodil do pračky. Nevěděl jsem, jak se zapíná, ale nakonec se mi to povedlo. Dokonce se to i vypralo. To mě dost překvapilo.
Jak vypadal váš den osamělého hokejisty?
Vstával jsem tak v osm, dal si mlíko, něco k tomu. Jel jsem na trénink, něco si koupil k obědu a pak byl večer.
Po obědě rovnou večer?
Ono to utíká rychle. Z tréninku se vrátím tak ve tři, podívám se na počítač a je pět hodin.
Vyrazil jste někam do společnosti? Máte třeba kamaráda, se kterým byste zašel na pivo?
Já toho piva zas tak moc nevypiju. Ani na to není čas. Mužstvo je skoro pořád pohromadě, a když je volno, tak je každý rád, že je s rodinou.
Čím se doma bavíte?
Často se podívám na internet. Čtu o hokeji, pouštím si české televizní noviny.
Jak se tedy bude lišit váš denní režim s rodinou v domě?
Asi nestrávím tolik času na internetu, budu se mít na koho těšit. Kluk bude nejspíš brzo vstávat, nějakou dobu bude mít posunutý čas. Jinak se skoro nic nezmění.
