Titul tehdy ještě v československé lize jste poprvé vyhrál v roce 1987. Nakolik je tenhle jiný?
Je stejný v tom, že si ho taky vychutnáte. Ten první titul je dávno, už si ani nepamatuju, jaké to bylo, když jsme to zvedali s Otou Janeckým a Jirkou Šejbou. Teď můžu říct, že jsem strašně rád, že jsem se k tomu hokeji vrátil. A mohl jsem hrát za Pardubice.
A vyhrát titul, že?
Jsem soutěživý typ. Samozřejmě se na mě spoluhráči dívají jinak, než když jsem ve dvaceti přišel do kabiny. Ale je to pořád velké vítězství, vítězství mužstva.
Když už jste zmínil spoluhráče, tak na ledě mladým stačíte, budete stačit i v oslavách?
To se uvidí. Ale člověk hraje hokej, aby si to užil. A když vyhrajete titul, musíte to oslavit. A pořádně.
Už jste říkal, že je tenhle titul pro vás výjimečný. Tak v čem?
Víte, nikdy jsem nemyslel, že se do Pardubic ještě vrátím, že tady budu hrát hokej. Kdyby mi to někdo řekl před pěti roky, asi bych si ťukal na čelo. Dal jsem si rok pauzy a pak se rozhodl jít do Pardubic. Skočil jsem do toho a ani jednou toho nezalitoval. Prostě od první minuty jsem tomu týmu věřil. Věděl jsem, že naše mužstvo má sílu. A vždycky jsem věřil, že ten titul dokážeme vyhrát, i ve chvílích, kdy se nám nedařilo.
Pojďme k zápasu. Vy jste se v první třetině málem popral se Šedivým.
To k hokeji patří. Zdálo se mi, že jsme v první třetině trošičku couvali před jejich nájezdy. Tak jsem se naštval. Nebyly tam ale žádné záludnosti, navíc mi kluci v tom rozčílení pomohli. A toho si pak člověk váží, když se takhle jeden pro druhého obětujeme.
Odhodil jste dokonce lapačku, takže jste se chtěl prát?
Já myslím, že to nebylo vážné. Chtěl jsem ukázat, že se nebojíme, že jsme odhodlaní. Ale kdyby se chtěli prát, tak bych šel. Spíš to však bylo takové gesto, že se nebojíme. Že se jim dokážeme postavit.
V závěru utkání jste seděl na střídačce. Věřil jste ve vyrovnání?
Po pravdě řečeno jsem si myslel, že už to nedopadne. Koukal jsem a byl docela dole. Ale Aleš Píša to perfektně trefil. On a Petr Sýkora odehráli skvělé play-off.
Už víte, jestli budete pokračovat v kariéře?
Budu se rozmýšlet, ale nemyslím, že to bude během jednoho či dvou týdnů. Ale jednou z možností je, že bych se pokusil obhájit titul.
Co reprezentace?
Co jsem slyšel a četl v novinách, tak má Vláďa Růžička jasno. Trenéři jsou zodpovědní za mužstvo, takže to chápu. Třeba musím hrát ještě rok, abych se tam dostal.
Jak Hašek slavil v PardubicíchP a r d u b i c e (lge) - Pěti tituly se od čtvrtka pyšní hokejové Pardubice. A u třech z nich byl pilířem šampionů Dominik Hašek. V letech 1987, 1989... A 2010. "Dobře si pamatuju na ty první dva. A teď je to pořád stejně krásné," jásal pětačtyřicetiletý gólman. Sotva autobus s novopečenými šampiony vjel do boční uličky starého města v Pardubicích, vyskotačil ven a hnal se na pódium na Pernštýnském náměstí. Na pódiu pak dováděl podobně jako tenkrát v roce 1998, když po vítězství na turnaji století v Naganu poskakoval s japonským šátkem kolem hlavy na Staroměstském náměstí v Praze. Objímal se s o generaci mladšími spoluhráči, s gustem lil na všechny strany pěnivý sekt. A přestože pokropil i spoustu fanoušků, zůstal pro ně největším hrdinou. "Jsou to nádherné chvíle. Slavit vydržím dlouho, musím držet krok s mladšími," volal rozverně, když ho kolem třetí hodiny ráno odváděl manažer před davem příznivců do "bezpečí" klubu Patapuf. I tam neudolatelný matador pokračoval v mistrovské jízdě. |
