Takové přízvisko si počátkem 21. století vysloužilo nemálo nadaných mládenců z Česka. Ale Havlát měl zřejmě největší potenciál, aby se slavné „68“ přiblížil a stal se jejím nástupcem.
Ukázalo se (a nadále ukazuje), že Jágr je jen jeden. Navždy zůstane nenapodobitelnou postavou hokejových dějin.
Ale i Havlát byl originál s působivou kariérou, kterou si v den jeho 39. narozenin sluší připomenout.
Je český unikát, který ve stejném roce slavil juniorský i seniorský titul mistra světa. Ochotný junák s nakažlivým úsměvem perfektně zapadl do zlaté generace, která na přelomu tisíciletí vládla hokejové planetě.
V NHL zvládl 790 startů, nastřádal téměř šest set bodů, vydělal přes padesát milionů dolarů. Zámoří bavil neotřelými fintami i okouzlující dravostí.
„Netušil jsem, že Martin dosáhne takových met. Proto jsem ho ke sportu ani nevedl,“ vyprávěl jeho táta. „Sám jsem v Brně hrával za Královo Pole hokej i fotbal. Měl jsem za to, že je pro život důležité, aby také kluk žil v kolektivu. Aby uměl jednat v týmu. Aby se naučil odhadnout, co protivník provede a aby zvládal dát a přijmout ránu.“
Jeho synek ale schytal tolik bolestivých ran, které jeho kariéru povážlivě brzdily, až ji zastavily úplně.
Loket, kotník, ramena. Jindy to bylo zase 55 stehů v obličeji a utržený ret. Nejvíc ho mučila zraněná třísla. Možná byste dřív přečetli Máchův Máj než Havlátův chorobopis.
Osudoví trenéři na počátku: Táta a Hadamczik
Havlátovo loučení: hrdý otec, dojatý Eliáš i brankář Čech na ledě |
I proto před třemi lety uspořádal v Brně exkluzivní rozlučku, na níž dorazily sportovní a hokejové hvězdy včetně Jaromíra Jágra, který tehdy čekal na poslední angažmá v NHL.
„Chtěl jsem udělat tátovi radost, aby mě ještě viděl hrát doma,“ vysvětloval loučící se Havlát. Právě jeho přísný rodič v jeho hokejovém životě hrál výraznou roli. I když se Martin stal ofenzivním esem, často se ho ptával na názor.
Jeho maminkou je zase paní Hana, kterou ovdovělý Havlát senior poznal v 70. letech při trenérské štaci v Liberci. Když jako padesátník vedl hokejisty Mladé Boleslavi, narodil se jim Martin. Vyrůstal už v Brně, kde ho v dnes už neexistujícím klubu Ytong cepoval sám jeho otec. „Když už mě měl Martin plné oči, musel jít dál,“ vyprávěl Miloslav Havlát.
Havlát senior nenáviděl Kometu: Kdo se bouřil, skončil v ocelárnách |
Důvodem nebyla rodinná ponorka, ale neobyčejné nadání, kterého si všimli v Třinci, kde tehdy velel Alois Hadamczik.
Budoucí reprezentační kouč schopného teenagera posílal na přesilovky s extraligovými machry Richardem Králem a Markem Zadinou. Havlát měl důvěru, sbíral body.
V lednu 2000 jako jedna z opor reprezentace přispěl k prvnímu českému zlatu na mistrovství světa do 20 let. O několik měsíců později se v Petrohradu stal i seniorským mistrem světa. Ani mu nevadilo, že si ve finále proti Slovákům střihl jen pár střídání v úvodu mače.
Při dalších reprezentačních akcích se už téměř vždy řadil k výrazným postavám týmu.
Sláva i zkraty
Havláta si v prvním kole draftu 1999 vyhlédla Ottawa. Do Kanady vyrazil následující rok a pro server Bez frází vzpomínal: „Před mým prvním tréninkovým zápasem v nováčkovském kempu čerstvě natřeli mantinely. Poznal jsem to tak, že jsem od nich byl celý obarvený, protože jediné, co jsem dělal, bylo, že jsem se sbíral z ledu, jak se mnou ostatní o prkna třískali. Co já dostal ran!“
Vždy se z nich ale dokázal oklepat. Nejen proto vedení Senators zaujal.
„Psali jsme si tehdy přes fax. Byli jsme v Bulharsku a on nám psal ze soustředění Ottawy - je tu šest pětek. Potom pět pětek, potom čtyři. Táto, vypadá to dobře!“ vzpomíná Miloslav Havlát.
POHLED: Loučí se Havlát. Dítě štěstěny, na které si zasedla smůla |
Čeští reportéři také vzpomínají, jak se s jeho synkem tehdy po e-mailu daly pořídit i rozhovory. Byl vstřícný a zábavný jako kdysi Jágr, když si začínal podmaňovat NHL. Ottawští žurnalisté mu zase vymysleli přezdívku „Mach 9“ podle číslovky na zádech a jeho rychlosti na bruslích.
Předváděl ji i v národním týmu.
Na Světovém poháru 2004, kde vytvořil perfektní lajnu s Patrikem Eliášem a Davidem Výborným.
Na mistrovství světa 2011 v Bratislavě, kde byl součástí týmu, který podle řady znalců hrál nejpohlednější hokej v české historii.
Nebo na olympiádě 2002 v Salt Lake City, kde se při remíze 3:3 s Kanadou blýskl dvěma góly. Na turnaji se stal nejlepším střelcem týmu, který se jen hemžil zlatými hrdiny z Nagana.
Pamětníci si také rozvzpomenou, jak v základní skupině sestřelil Švéda Nylandera, za což vyfasoval trest pět minut plus do konce utkání.
I takový Havlát byl.
Občas klukovsky fauloval. Nevěnoval se hře. Provokoval. Dráždil protivníky. Byl to on, kdo dal záminku k největší bitce v historii NHL.
V únoru 2004 při zápase Ottawy proti Philadelphii ve vzteku sekl holí do obličeje Marka Recciho. „Neustále mě hákoval a chtěl jsem mu dát najevo, že se mi to nelíbí,“ vzpomínal Havlát. „Chtěl jsem jen naznačit, že ho přetáhnu, jenže jak jsem se otočil, byl už blízko mě a koupil ji přes ruku a hrudník. Jsem přesvědčený, že do obličeje jsem ho nezasáhnul.“
Když na sebe Ottawa s Philadelphií narazila o několik dní později, v závěru mače se strhla mela, která v NHL neměla obdoby. Rozhodčí rozdali 419 trestných minut, udělili dvacet trestů do konce utkání a dodnes najdete na YouTube několik videí pod heslem „The Brawl“ (rvačka).
Omámen popularitou
Byla doba, kdy také s Havlátem zacloumala popularita. Choval se jako machýrek. A nejspíš i proto přišel o zlato z šampionátu 2005 ve Vídni.
Kvůli výluce NHL odehrál sezonu v Evropě. Ač přislíbil Třinci, nakonec jej zlákal kamarád Eliáš do Znojma. Rozjetou extraligu ale nakonec vyměnil za deset utkání v Dynamu Moskva, aby pak ročník završil ve Spartě, kde play off zakončil s bilancí 0+0.
V přípravě trenéra Růžičku nepřesvědčil, aby si vysloužil vstupenku na šampionát. „Už od začátku bylo všechno špatně. Na mistrovství bych ho taky nevzal,“ pravil i útočníkův otec.
Největší potíž v jeho vzletu ale představovalo Havlátovo zdraví.
Po brilantním zámořském rozjezdu putoval z Ottawy do Chicaga, kde sezonu 2008/2009 zakončil se 77 (29+48) body, což zůstalo jeho osobním maximem.
Vedení Blackhawks ho ale považovalo za zboží příliš náchylné na zranění. Proto jej pustilo do Minnesoty, zatímco v Chicagu se zformoval tým, který v následujících letech třikrát slavil Stanley Cup.
Kromě Minnesoty hrál i v San Jose a New Jersey. Manažeři vždy kromě nasbíraných bodů sledovali i to, kolik času promarodil.
Zranění. Rekonvalescence. Zpátky na led a hrát klidně i se sebezapřením. Byla to čím dál únavnější jízda na kolotoči, ze které se Havlát rozhodl vystoupit. V posledních šestí zámořských sezonách zvládl maximálně polovinu zápasů v základní části. Víc mu tělo z nejrůznějších příčin nedovolovalo.
Ještě na podzim 2015 se St. Louis podepsal roční smlouvu. Při premiéře za Blues se hned trefil, ale jeho druhý start znamenal ten poslední v profesionální kariéře. Proti Rangers opět ucítil bolest v tříslech a celý let z New Yorku se mu honilo hlavou, že je konec.
„To slovo mi blikalo před očima. V letadle, cestou domů, před usnutím. Bylo tam neustále i ráno, když jsem se zvedl a zavolal agentovi. Hned po něm jsem vytočil číslo generálního manažera, jemuž jsem poděkoval za šanci, kterou mi Blues dali, ale že se omlouvám, že to nejde dál,“ popisoval Havlát.
Pánové, dnes rozhovory ne
Hokejového pacienta ještě zviklal šéf Komety Libor Zábranský, aby se naposledy pokusil o návrat. Když se za Havlátem novináři vypravovali, obyčejně se s nimi po tréninku dal chvilku do řeči. Pak se usmál, lišácky mrkl a než zmizel do kabiny, prohodil: „Pánové, rozhovory fakt ne.“
Martin Havlát v dresu Komety při svém loučení s kariérou.
Povídání o jeho zdraví ho bolelo a vyčerpávalo. I proto se s Blues domluvil, že jako příčinu ukončení smlouvy připíše klub formulku „personal issues“ (osobní důvody).
Jeho třísla se neumoudřila ani v Brně. I při jednom z tréninků v modrobílém dresu ucítil zlověstné lupnutí. Extraligový happyend, při němž Kometa nakonec domašírovala k titulu, se nemohl konat.
Havlát s Kometou alespoň uspořádal grandiózní sbohem, kde se s gólmanskou maskou poprvé ukázal Petr Čech coby čerstvá posila fotbalového Arsenalu.
Z jeho hokejového kamaráda se stal spokojený rentiér. S rodinou se dnes 39letý chlapík usadil na Floridě, kde se stará o dcerky Nikolku a Terezku. Chodí na golf, hraje tenis s Tomášem Vokounem, občas nazuje brusle.
„A někdy mě to táhne zpátky, když se mi na ledě něco povede. Říkám si ještě, že by to šlo, ale už je to pryč,“ posteskl si naposledy Havlát při loňském rozhovoru, když trávil léto v rodné vlasti.
Nejspíš se mu ale v mysli vybaví řádky, které připsal na závěr povídání pro bezfrazi.cz. „Když se podívám na příběhy, kdy jde o život, vyznívají moje bolístky nicotně. Lidi zažívají opravdové tragédie a bolesti, ty moje pořád byly jen sportovní. Přes všechny těžkosti jsem spoustu let mohl dělat, co mě baví, nikdy jsem neriskoval víc než nějaký ten zápas. Opravdové trable jsou o něčem jiném.“
