Ač má v sobě hokejové geny, na ledě začal vlastně kvůli lékařům. Roberts Bukarts byl jako dítě co chvíli nemocný, samá chřipka, a tak doktor rodičům radil: „Ten kluk musí být víc na čerstvém vzduchu.“ „My měli kousek od domu otevřené kluziště, a tak táta řekl, ať chodím bruslit, že tam budu na vzduchu pořád. A já šel a poznal tam svou první lásku, tu jménem hokej,“ vypráví 25letý lotyšský útočník ve službách Zlína.
Přišel sem v listopadu, v době, kdy byl tým poslední. Teď se i díky Bukartsovi, který si drží průměr bod na zápas, vyhoupl na osmé místo a Lotyš je takovou personou, že ho reportéři MF DNES zvolili nejlepším hráčem ledna. Zlín přitom k němu přišel... no, tak trochu náhodou. Vedení ho doporučil Jakub Sedláček, bývalý zlínský gólman a ještě na podzim Bukartsův parťák v Dinamu Riga.
Nebyl by z Jakuba skvělý agent?
Tohle je jeho rodné město, jeho tým. A jsem si jistý, že i kdyby teď hrál kdekoliv v NHL, tak bude Zlín sledovat, trápit se, když prohrává, radovat se, když vítězí... On věděl, že mám v Rize problémy. Byl jsem tam sedm let, jenže pro mě neexistovala šance se rozvíjet. A hokej funguje jako každá práce – když nemáte ve firmě šanci posunout se výš, tak vás přestane zajímat.
Tomu rozumím.
První dvě lajny hráli cizinci a posily. Dostávali prostor i na přesilovkách a pro Lotyše zůstával třetí čtvrtý útok a jen pár minut. Pro mě nic moc. Proto jsem šéfům řekl: Dobře, hoši, pojďme zrušit můj kontrakt a já si najdu tým. Měl jsem nějaké nabídky, dokonce i z extraligy, ale nic na 100 procent. Pak sedím doma, najednou mi volá Sedlo a říká: Zavolej panu Kamasovi (šéf Zlína), chce s tebou mluvit.
Nejlepší hráč lednaSportovní reportéři MF DNES každý měsíc volí nejlepšího hráče v hokejové extralize. V lednu vyhrál zlínský útočník Roberts Bukarts, který od 18 novinářů získal 32 bodů, druhý byl Slovák Branko Radivojevič z Liberce (23 bodů) a třetí Libor Kašík ze Zlína (16). Celkově vede s 66 body chomutovský Roman Červenka, na druhé místo se v lednu posunul právě Bukarts (47). |
Vy jste zavolal a domluvili jste se.
Já hledal klub, který mi dá šanci, který mě pošle na přesilovky a udělá ze mě lídra. To se stalo. A ještě jedna věc: Když jsem si googloval Zlín, tak koukám, že má stejné klubové barvy jako Saga. Tým, kde jsem v Lotyšsku vyrůstal. Říkal jsem si, že je to znamení, že vlastně budu hrát doma.
Ten klub teď vlastní váš otec, že?
Jo, jo. Ale není to profesionální klub, hraje druhou ligu. Ekonomika v Lotyšsku není taková, aby tu byly profesionální kluby, vždyť v lotyšské lize jich jen polovina platí hráče. V té druhé hrajete hokej pro zábavu.
Váš otec byl hokejista, takže hokej byl asi jasná volba, ne?
Až tak ne. Když jsem vyrůstal, tak v celém Lotyšsku byly jen dva zimáky, na kterých se dalo navíc trénovat dvakrát týdně od šesti ráno nebo od deseti večer. Jinak nebyl led. Jenže jako kluk jsem byl často nemocný a doktor říkal, že mi pomůže, když budu na čerstvém vzduchu. Kousek od domu jsme měli otevřené kluziště, a tak táta řekl: Ať kluk chodí bruslit. Tam bude na vzduchu pořád. Začal jsem bruslit dvakrát týdně a po pár týdnech se přirozenou cestou zamiloval do hokeje. A ta láska mi zůstala.
Jak se projevovala?
Když před 10 lety bylo v Lotyšsku mistrovství světa, byl jsem jeden z prvních dobrovolníků, který se přihlásil o práci. A tak jsem si mohl vybrat, pro který tým budu pracovat. Ptal jsem se: Koho, koho? Jasně, Kanadu, vždyť má přijet Crosby. První den jsem hrdě nakráčel do kanadské šatny: Ahoj, já jsem váš pomocník, cokoliv potřebujete, udělám. Jen se podívali a řekli: Chlapče, my máme realizační tým o 15 lidech, takže jdi domů, máš volno. I tak jsem sledoval všechny zápasy a učil se od všech hráčů. Ten šampionát byla pro Lotyšsko velká věc.
Potkal jste se vůbec s tím Crosbym?
Ano. Jemu bylo 18, mně 15, takže na fotce jsou dva puberťáci.
A loni jste si zahráli na MS v Praze proti sobě.
Je to neuvěřitelný hráč, ale mí hrdinové byli jiní. Sjomin, Kovalčuk, Dacjuk. Byl pro mě zážitek, když jsem v KHL nastoupil proti Kovalčukovi. Ale na ledě to pro mě nejsou hvězdy, chlapci, které bych zbožňoval. Jsou to soupeři.
Je zvláštní, že obdivujete Rusy. Já měl za to, že Lotyši je moc nemusí, podobně jako mnozí Češi.
Ta averze je z dob SSSR. Do Lotyšska tehdy přišlo hodně Rusů, protože si mysleli, že jim tam bude lépe. A když se Sovětský svaz rozpadl, oni zůstali. Odmítají se učit lotyšsky, tudíž mnozí z nich nedostanou dobrou práci a živoří. A to Lotyšům vadí. Ale tak je to v každé zemi, že existuje skupina lidí, která nepracuje. Já mám mezi Rusy hodně přátel.
Pamatuji si z návštěvy Rigy, že Lotyši jsou hodně hrdí na svou zemi. Všude vlajky v oknech.
Jsou hrdí na Lotyšsko jako na zemi. Ale ne na to, co se děje v politice. Za posledních 10 let odešlo do ciziny 300 tisíc lidí, což je velký ekonomický problém, a vláda přemýšlí, jak je dostat zpět.
Když zmiňujete ekonomii, tak tu jste vystudoval na univerzitě. Jak to šlo skloubit s hokejem?
Vysoká škola by měla být výzvou pro každého sportovce. Protože když do 35 let budete jen hrát hokej, fotbal či běhat, tak pak těžko najednou zničehonic seženete dobrou práci. Univerzita pomůže. Já si pamatuju, že když jsem končil střední, nemohl jsem dělat maturitu, protože jsem jel na mistrovství světa. Vláda dokonce posílala do školy dopis, že reprezentuji, ať mě omluví. A bez té zkoušky jsem nemohl na vysokou. Já si řekl: Takhle ne! Hned po turnaji jsem maturitu udělal a mohl studovat dál. Nebylo lehké kombinovat studium s KHL, ale já ho měl dálkově. A po čtyřech a půl letech jsem školu dokončil.
Když zmiňujete své první mistrovství světa, říkám si, jaký to byl skok: v roce 2006 jste byl na turnaji jako dobrovolník, o pět let později už jako hráč.
Jenže po pravdě – ono zase není tak těžké dostat se do lotyšské reprezentace. Mluvil jsem o tom, jak v mém dětství byly v zemi dva tři zimáky. Bylo tu ale město Talsi, kde bývalo malé hřiště a kde se hrávalo maximálně 4 na 4. Ale i tak se tady rodili ti nejlepší hráči pro národní tým. Dneska máme deset stadionů v Rize, deset za Rigou, ale hráčská kvalita neroste. A otázka zní: Proč? Možná nejsou trenéři. Ale pravou odpověď nikdo nezná. Takže i když máme víc zimáků, talentů už ne.
Vidíte a já myslel, že se zlepšujete. Vždyť s Českem máte čím dál těsnější výsledky.
Hokej se obecně srovnává, nejen ten lotyšský s českým. Před dvaceti lety dominovaly tři týmy, nikdo další na ně neměl. My nebyli schopni uspět proti Čechům, Švédům... Dnes je ale hokej víc fyzický i rychlejší. A když se podíváte na tréninky kdekoliv po světě, tak hráči dělají víceméně to stejné. Stejně rychle bruslí, maximálně v týmu najdete tři rychlejší hráče, kteří ty nejpomalejší porazí na jednom kole o dva metry. Všichni se dostávají do jedné škatulky, proto ty těsné výsledky.
Je tedy Lotyšsko dobrý hokejový trh, třeba pro české kluby?
Dnes v Lotyšsku existují pro mladé hráče tři cesty. Každý přemýšlí o kanadské juniorce. Nebo o Švýcarsku, protože tam vás po třech letech nepovažují za cizince. Anebo zvolí třetí cestu, a to je zůstat v Rize a být součástí Dinama. Jenže poslední roky ukázaly, že Riga až moc touží po výsledcích v KHL. Že není prostor na rozvoj, že nenasadí tři mladé hráče, kteří by získali zkušenosti. Vedení chce být v play-off, a tak potřebuje cizince.
Podobně postupují i kluby v extralize. A tak se zeptám: zůstanete ve Zlíně i příští sezonu?
To je teď tady populární otázka a já opakuji: Jsem tu šťastný. Ale není moje práce řešit budoucnost, já jsem tu od toho, abych přišel na led a pomohl k výhře, k play-off. Co bude za rok, řeší agent.
Kdo nemá „eR“, je amatér... Robert Bukarts ze Zlína u puku, napadá ho Vladimír Eminger ze Sparty. Nejstarší z hokejových bratrů Roberts Bukarts (25 let) hraje extraligu za Zlín a sní, že se v lotyšské reprezentaci jednou setká se sourozenci Rihardsem (20) a Rodžersem (11). Jako by se rodina Bukartsů držela rady z české pohádky O princezně, která ráčkovala, že kdo nemá „eR“, je amatér. A vlastně ji ještě povýšila, že řinčivě znějící písmeno má být přímo na začátku jména. A tak se 51letý otec Bukarts, který hrával lotyšskou ligu, jmenuje Ralfs. Nejstarší, 25letý syn Roberts, ten prostřední Rihards a nejmladší, 11letý zase Rodžers. „Přitom máma původně chtěla, abych se jmenoval Alexandr, ale táta si prosadil Robertse. Na Rihardsovi se shodli, a když pak čekali dalšího kluka, řekli si: Ten taky musí začínat na R. A v té době byl Roger Federer tenisové číslo jedna, takže volba padla na Rodžerse,“ vypráví Roberts Bukarts. Oba jeho bratři hrají stejně jako on hokej, ten prostřední, dvacetiletý zámořskou Western Hockey League za Portland, a tak se nabízí, jestli se Lotyšsko znovu nedočká tří bratrů v reprezentaci. Nebylo by to poprvé, před pěti lety na světovém šampionátu v Bratislavě totiž za národní tým nastoupilo sourozenecké trio Redlihsů (Jekabs, Krisjanis a Mikelis). „My to máme o trošku složitější, protože mezi mnou a Rodžersem je rozdíl 14 let (u Redhlisů to byly tři roky). Všichni ale hokej milujeme a s bráchou skutečně sníme o tom, že jednou přijde den, kdy budeme spolu hrát za národní tým, což by alespoň pro naši rodinu bylo něco neuvěřitelného,“ říká nejstarší z bratrů. Mluví plynně anglicky, ale když přijde ve Zlíně do restaurace, objednává v češtině. „Jazyk je podobný ruštině, takže nic složitého,“ vysvětluje. |
