Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Říkal jsem Hniličkovi, že Hašek je o level výš než my, vzpomíná Čechmánek

Roman Čechmánek | foto: Anna Vavríková, MAFRA

11 2018
Výstroj nebo dres z olympijského turnaje v Naganu, který před dvaceti lety zbláznil celou republiku, už Roman Čechmánek nemá. „Někde to skončilo. Asi rozdané... nevím,“ utrousí nevzrušeným hlasem. Co mu slavné zlato připomíná?

„Snad nic. My jsme tehdy měli turnajů moc. Jednou jsme to počítali s Jiřím Dopitou, hráli jsme 120 zápasů za rok,“ upřesní 46letý někdejší skvělý brankář, trojnásobný mistr světa, šestinásobný vítěz extraligy a nyní trenér druholigového Hodonína. V Naganu Roman Čechmánek kryl záda Dominiku Haškovi, který ho do zápasu svými výkony nepustil.

Naganskému zlatu je letos dvacet let. Vzpomínáte na tuhle událost intenzivně?
Pokaždé, když se blíží nějaké to výročí, se myšlenky na Nagano oživí. Letos je navíc olympiáda ve stejném termínu jako tehdy. Díky tomu vnímám vzpomínky víc než běžně během let, která plynou.

Tehdy kolem vás vůně tehdejšího zlata jen tak proplyne?
Normálně si na ně člověk nevzpomene vůbec.

Jak to?
Jede ve svém režimu, věnuje se práci a nevnímá, co bylo. Vlastně i tehdy to víc vnímali fanoušci doma než my tam daleko v Naganu, když jsme hráli.

Chodíte ještě někdy na led v brankářském?
Nikdy.

Vás neláká zachytat si?
Už během posledních dvou sezon, kdy jsem aktivně hrál v Třinci, jsem měl problémy s vyhřezlou ploténkou. To mě limitovalo, abych se mohl hokeji věnovat naplno a s plnou chutí. Proto jsem s ním taky skončil a ze zdravotních důvodů to nejde ani teď. Kdybych měl jít byť na exhibiční utkání, tak hlava by chtěla, na ty zažité reflexy si vzpomene, ale tělo to nedokáže. Není schopné to udělat.

O hokeji bez problémů, soud byl tabu

Pořídit rozhovor s Romanem Čechmánkem? Tradovalo se, že dříve impulzivní brankář se rozhovorům vyhýbá. S tím, že pro MF DNES promluví, souhlasil bez váhání. Jeden den poutavě vzpomínal na to, jaké to tehdy v Naganu bylo, o den později se nechal fotografovat.

„O hokeji poskytnu rozhovor rád,“ přislíbil. Slib také dodržel. Přestože si do telefonu posteskl: „Náladu na to zrovna nemám.“

Načasování nebylo ideální, tento týden Krajský soud ve Zlíně projednává Čechmánkova obvinění z podvodu. V pondělí tam jako obžalovaný vysvětloval, že do mnohamilionových dluhů při provozování pivovaru nebo stavebních projektech nespadl vlastní vinou, jak ho státní zástupce viní, ve čtvrtek přišli vypovídat bývalí spoluhráči Petr Čajánek a Miroslav Blaťák. Čechmánek i jim dluží částky v řádech milionů. Hrozí mu až deset let vězení.

„Nechci o tom mluvit. Ani nemůžu. Nechci ovlivňovat soud,“ řekl. Proto se rozhovor po domluvě točil jen kolem hokeje.

U ledu Čechmánek pookřál. Dorazil v kulichu s logem Philadelphia Flyers, tedy klubu NHL, za který hrával. Jak se ukázalo, Philadelphia mu zůstala v srdci; sledoval i vítězné tažení tamního týmu amerického fotbalu v Super Bowlu. „Přál jsem jim. Hlavně to byl pěkný zápas,“ usmíval se.

Díval jste se na zápasy z Nagana v televizi, která je opakovala?
Většinou běžely večer, tedy v době, kdy jsme měli v Hodoníně trénink. Občas jsem stihl část hokeje, když jsem se vracel domů a zašel si třeba na jedno. Člověk se nad tím i usměje, jak byl hokej v té době tvrdý, fyzicky náročný, o hodně náročnější než teď. Dnes je to o rychlosti, o bruslení. V té době museli být hráči odolní, silní, mentálně připravení.

Naskočí vám před očima obrázek, který jste měl před sebou tehdy, když jste byl v centru dění?
Asi jo. Vzpomenu si, kde jsem seděl. Byl jsem na střídačce, na začátku turnaje jsem tam seděl s Milanem Hejdukem, pak se to prostřídalo a seděl tam Honza Čaloun.

Nikdy nebylo ve hře, že byste šel chytat?
V té době ne. I forma, kterou Dominik Hašek tehdy měl, byla nadstandardní, něco extra. V té době byl na vrcholu kariéry a musím přiznat, že my, evropští gólmani, jsme byli o krok vzad. Milan Hnilička se tomu tehdy v Naganu smál, že to tak není. Tak mu říkám: ty, Hnildo, bacha, ale ať chceš, nebo ne, tak Dominik je o level výš, než jsme my.

Znali jste ho tehdy?
Do olympiády ne. Byl to náš první společný první turnaj, poprvé jsme se společně viděli až před Naganem. Znalo se naše jádro týmu, které pracovalo na evropských kluzištích, tam jsme objížděli všechny turnaje. Myslím si, že to byla naše obrovská výhoda. V letech po Naganu, která na to navazovala, bylo jádro týmu z Nagana u úspěchů, které jsme měli na mistrovství světa.

Hašek prý tehdy tajil zranění, aby neukázal slabinu. Proto se ptám, jestli nebyla možnost, že byste něco odchytal.
Nechci spekulovat, ale drobná zranění má hráč celou sezonu. Malé věci, jako že máte něco s prstem, neberete jako zranění. To se neřeší.

Sám si tehdy řekl, že chce chytat všechno?
Myslím si, že ano. Ivan Hlinka byl komunikativní a řekl mi sám, že Hašan bude chytat, já že mu budu krýt záda. S tím jsem neměl problém.

Jak se k vám Hašek choval?
My jsme měli dobrý vztah. V mém prvním roce v NHL jsme spolu byli na Utkání hvězd v Coloradu. Absolvovali jsme ho spolu. Možná až potom v Americe jsme byli v užším kontaktu než na olympiádě.

Roman Čechmánek

Odnesl jste si pro sebe z olympiády po Haškově boku něco?
Rozhodně koncentraci na trénink. V té době, to si musíme přiznat, byl rozdíl mezi českou ligou a NHL obrovský. V Naganu člověk viděl ze dne na den, jak velký byl. Všichni z Česka samozřejmě hráli s maximálním nasazením, na jaké byli zvyklí, ale v NHL to bylo ještě na vyšší úrovni. Tam nebyla sekunda, kdy by se vypnulo. Dřív člověk v extralize nastoupil na trénink a věděl, kdy a kde si může ulevit. Tam to neexistovalo. Tam si ulevit nemohl.

Ve svém životopise Hašek prozradil, že si do rukávů dával vycpávky, jedna z nich mu zachránila čisté konto v semifinálovém rozstřelu z Kanadou. Uvažoval jste, že byste si taky tak pomáhal?
V té době se výstroj neměřila, a bylo hodně vychytávek, které se tehdy neřešily. Třeba se vycpávala ramena, která díky tomu držela. Brankář šel dolů a ramena zůstala nahoře. My Evropané jsme šli dolů a ramena jsme měli fakt dole.

Takže jste koukali, co má Hašek, a zkoušeli si to doma udělat?
Nikdy jsem takový nebyl. Tohle jsem nepoužil.

Zůstalo Nagano až do konce vaší kariéry jejím vrcholem, i když jste nenastoupil ani na jednu minutu?
Co se týká české reprezentace, tak to byl vrchol pro nás pro všechny. I když jsem odchytal dost mistrovství světa, a taky jsem se tam podílel na medailích, tak to sice byly vrcholy, ale olympiáda pro hráče od nás byla nejvíc.

Milan Hnilička, tehdy třetí brankář, svoje naganské zlato „prodal“ daleko líp, nezdá se vám? Vy jako tehdejší týmová dvojka tak jako on vidět nejste.
Má to v asi sobě, že toho umí víc využít. Hnilda je jiný člověk než já, tak bych to řekl. Má kariéru trochu jinak postavenou.  

Přenesme se do současnosti. Z mnoha hráčů z Nagana jsou nyní trenéři. Vy trénujete taky, ale ne tak dlouho. Dá se říct, že jste si k trenéřině hledal cestu?
První tři roky jsem neměl chuť ani se dívat na zápas. Hokeje jsem za ty roky měl hodně. Pak jsem se do toho postupně začal vracet.

Druholigový Hodonín, kde jste hlavním trenérem, je v tomto pro vás zlomová štace?
Dal mi hodně, vždyť ještě před vojnou jsem tady chytal, dojížděl jsem za komunistů z tehdejšího Gottwaldova a byl jsem u postupu do první ligy. Po vojně, kdy jsem paběrkoval v extralize, jsem v Hodoníně zase nastartoval kariéru, než jsem šel do Vsetína. Hodonín byl tedy vždycky na startu mé kariéry. Kdyby to pokračovalo v té trenérské stejně jako v hráčské, tak by to bylo super.

Je pro brankáře složitější stát se trenérem než pro hráče z pole, který během zápasu žije s týmem na střídačce, zatímco gólman je pořád sám?
To je hodně zavádějící. Pavel Wohl byl gólman, Jaroslav Jágr z Budějovic taky, Horst Valášek stejně tak. Není to o tom, na co se teď ptáte, ale spíš o schopnostech lidí. Jako trenér musíte přemýšlet nad jinými věcmi než jako hráč, musíte se věnovat psychice, aby si kluci sedli po lidské stránce. To nemusí být o tom, jestli byl hráč gólman nebo centr, ale jak dokáže s týmem pracovat.

Nastoupil jste na lavičku Hodonína i s ohledem na to, že jste za klub hrál?
Vztah k Hodonínu mám, takže když nabídka přišla, neváhal jsem a přijal jsem ji. I když jsem ve Valašském Meziříčí měl na starosti celou mládež a byl jsem u prvního týmu, tedy jsem měl práce docela dost, převážila nabídka práce s kvalitním týmem v zázemí na slušné druholigové úrovni. Cítil jsem, že to je něco, co by mě zajímalo, co by mě bavilo a kde bych mohl zase pomoct posunout to trochu dál.

Kam jako trenér plánujete stoupat?
Nedívám se do budoucna. Interně v Hodoníně máme představu, že bychom chtěli vybojovat první ligu, na tom pracujeme, na to se zaměřuji i já. Děláme všechno pro to, abychom byli připraveni už v této sezoně se o to pokusit a poprat, a když to nevyjde tuto sezonu, tak abychom za rok patřili mezi vážné kandidáty postupu.

Je na tom Hodonín tak, aby ho postup nezaskočil?
Ekonomicky asi ne, aspoň co mám zprávu od vedení klubu, tak tam by to překvapení nebylo. Ze sportovního hlediska by to překvapení bylo pro všechny. Zatím zápasy proti těm nejsilnějším týmům, i když jsme třeba i lepší, nezvládáme tak, abychom je dovedli do vítězného konce. Trochu nám tam vždycky chybí. Proto, kdyby se podařilo postoupit, tak by to bylo obrovské překvapení. Ale na druhou stranu síla týmu je slušná, a v play off, jak já říkám, se týmům, které nejsou pod tlakem, hraje líp.

Naučil jste se právě v Hodoníně poznávat víno, kterému jste se ve své době věnoval?
Já jsem měl víno rád vždycky, to jsem se nemusel učit.

Roman Čechmánek u zlínského soudu.
Roman Čechmánek u zlínského soudu.

Trvá ta náklonnost?
Nebudu říkat, že ne. Když jsem v Hodoníně hrával, běžně se po utkání zašlo na pohárek, v burčákové sezoně se šlo na burčák. Dneska jsou kluci trochu jiní.

Jak to souvisí s vínem?
Se vším to souvisí. I v nižších soutěžích jsou hráči větší profesionálové, než jsme byli my.

Neříkejte, že jste na led běžně chodili ovínění.
To ne, ale uměli jsme se pobavit. Ale taky jsme na druhý den dřeli. Byli jsme naučení tak, že dobře, měl jsi večírek, ale na druhý den nepřipadá v úvahu, že bys nešel na trénink nebo tam jen stál. Budeš makat. Dnes je to jiné. Dnes by kluci byli nepoužitelní. My jsme šli víc na krev. Oni jsou měkčí.

Měli jste i v Naganu večírek?
To byl krátkodobý turnaj, tam to nejde. Jdete den ode dne a zápas od zápasu, člověk se koncentruje, aby to šlapalo a došlo se co nejdál.

Zůstala vám ta parta dodnes?
Každý jsme někde jinde. Před pěti lety byl sraz v Praze, tehdy jsme se viděli po hodně dlouhé době. Po olympiádě ještě všichni hráli, to na srazy nebyl čas. Teď už to většina z nás má za sebou.

V pondělí bylo v Praze další setkání. Vy jste chyběl, musel jste k soudu.
Byl jsem zván, ale myšlenky na to nebyly, hlava na to není připravená. Že bych luskl prstem a přijel na oslavu, to nejde. Ta psychická zátěž je taková, že si to člověk neuvědomí, pokud to nezažije.

O stresu mluví i hodně trenérů. Že se v noci převalují, hlavou se jim honí výsledky...
Až ti trenéři zažijí, co jsem zažil já, budou brát sport a trénování jako zábavu. Zažil jsem takové věci, že ten, kdo o stresech při trénování mluví, má bohužel... vlastně bohudík jiné zkušenosti. Raději bych měl stres z hokeje než z toho, co mám.

Vy se asi nebudíte kvůli tomu, jestli posunout hráče z centra na křídlo, že?
Já ho tam vyzkouším a uvidím, jestli to funguje, nebo ne. O hokeji přemýšlím, ne že ne. Cestou na stadion si promítám, jestli byla zvolená sestava správná, a pokud byla neúspěšná, tak jak ji změnit. To ale přece není stres. 







Najdete na iDNES.cz



mobilní verze