„V červenci mi praskla achilovka, byl jsem na operaci, takže mě ani v duchu nenapadlo, že bych mohl za třinecký tým nastoupit. A natož v Lize mistrů,“ řekl odchovanec Třince. „Za tu šanci jsem vděčný trenérům i mužstvu. Snažím se jim co nejvíce odvděčit. Jsem připravený plnit jakoukoli roli, nedělá mi problém hrát vlevo, vpravo.“
V Jyväskylä nastoupil v útoku s Martinem Adamským a Jiřím Polanským.
„Užívám si to. A nemyslím, co bude další zápas.“ Tudíž netuší, zda bude Ocelářům k dispozici i v nadcházejících domácích zápasech v pátek s Mladou Boleslaví a v neděli s Brnem. „Když mě trenéři pozvali na utkání se Zlínem, tak jsme se vůbec nebavili o tom, co bude dál. Už to, že jsem opět mohl hrát extraligu, byla pro mě událost. Navíc zápasy teď jdou rychle za sebou. A to, jak dlouho v mužstvu budu, se odvíjí i od zdravotního stavu dalších hráčů.“
Výkon finské Jyväskylä ho nepřekvapil. Proti finským a švédským celkům nastoupil v Lize mistrů už před třemi roky poté, co s Litvínovem získal titul.
„Severský styl mi nikdy nevadil, ale je to hukot. Soupeř výborně bruslí, hraje s velkým nasazením, ale tomu jsme se snažili přizpůsobit. Je to o stupeň výše než extraliga.“
Lékař po operaci achilovky Martynkovi říkal, že bude rád, když do hry ve Frýdku-Místku naskočí kolem Vánoc. „Jenže někteří kluci už byli v Třinci, junioři zranění, a tak jsem hrál o něco dříve. Ale že po čtyřech zápasech za Frýdek-Místek dostanu pozvánku do Třince, jsem vážně nečekal.“ Prostě do toho vpadl.
„Rosťa si prošel těžkým obdobím. Navíc si při návratu poranil achilovku, což ho zase zpomalilo,“ řekl třinecký trenér Václav Varaďa. „Ale teď se dostal zpět do formy. Pořád je schopný plnit úlohu, kterou mu svěříme. Co za nás nastoupil, tak nezklamal.“
Martynek minulý rok nezažíval psychicky nejlepší období. „Před rokem jsem měl boreliózu, a tak jsem si říkal, když jsem se zranil, že to už není možné. Ale řekl jsem si, že jedu dál, že to není konec. Měl jsem sice i černé myšlenky, ale abych s hokejem úplně skončil, to mě nenapadlo. Promarodit půl roku není nic příjemného, ale jsem rád, že jsem se z toho dostal.“
Pětatřicetiletý Martynek doufá, že svou kariéru dohraje už v Třinci, nebo v partnerském Frýdku-Místku, kam přišel před sezonou. „Většinou každý hráč by chtěl končit v mateřském klubu, což se mi daří. Už by se mi nikam jinam ani nechtělo.“
Z týmu Ocelářů odešel v roce 2010, těsně předtím, než Třinečtí získali svůj dosud jediný titul. A mnozí lidé to Martynkovi pořád připomínají. „Ale titul jsem v Třinci přece jen získal,“ připomněl Martynek sedmý finálový duel, v němž hrál v roce 2015 za Litvínov právě ve Werk Aréně.
Extraligové finále hrál jednou a hned uspěl...
Nebylo by špatné, kdyby to zopakoval s Třincem i v Lize mistrů. „To by bylo fantastické, ale nechci předvídat. Čeká nás odveta s Jyväskylä, takže pořád je to daleko.“
