Kolikrát jste pískal bratra?
Loni v 1. kole v Brně, když tam hrál Třinec. A už se to vážně opakovat nebude, aby někdo neřešil brácha – nebrácha. I když já vstoupím na led a je mi jedno, jestli tam hraje sourozenec, táta, máma. Dokázal jsem se od toho i tenkrát oprostit. Ale Česko je vážně malá země.
Takže pro vás skončilo pískání Litvínova, kde jste dělal hlasatele.
Už loni po dvou zápasech jsme se domluvili se šéfem rozhodčích, že by bylo lepší, kdybych nebyl doma nasazovaný. Přece jen Litvínov není Praha. Vyjdu na ulici a znám daleko víc lidí než kluci, co bydlí v hlavním městě. Je venku nepozná nikdo, v tom je to pro mě těžší. Snažím se i od toho oprostit. Vím, že to někdy vypadá jinak. Ale když chybu udělám, dokážu se omluvit. Stejně je lepší, když to pískat nebudu.
Na pivo jste v Litvínově mohl, když jste Vervu rozhodoval?
Já na pivo nejsem, takže do hospody nechodím. Ale jít bych mohl.
Řešíte s bratrem rozhodčí?
Určitě. Hokej jako takový i rozhodčí. Já hokej sám hrál, dokážu se do toho vžít. Za sebe řeknu, že dokážu skousnout víc než jiní. Po zápase si zavoláme, řekneme si, co bylo, nebylo. Co se dalo řešit jinak. On poradí mně, já zase jemu. Když se chystal na návrat do Litvínova, zeptal se na názor, já mu ho řekl, ale rozhodnutí bylo na něm. Navzájem si přejeme. Já jemu v hokeji, on mně v rozhodování.
Litvínovským arcirivalem je Chomutov. Ani u Pirátů pro vás není zvláštní rozhodovat?
Já tuhle rivalitu nevnímám. Diváci určitě ano a takové reakce z hlediště občas zaslechnu, já ne. Pro mě je to extraligový tým jako každý jiný. Neřeším, kdo je kdo. Beru, že na ledě jsou domácí a hosté.
Pokud zůstanete na listině, čeká vás třetí rok mezi elitou. I pro rozhodčí je to skok z 1. ligy?
Rozhodně. Pískat extraligu je o dost těžší než 1. ligu. Tlaky jsou jak od hráčů, kteří jsou při hře chytřejší, tak i od funkcionářů. Jsou tam větší peníze klubů, majitelů.
Jak odoláváte?
Jak se dá. Člověk musí mít psychickou odolnost na vyšší laťce. Musí se kontrolovat, co řekne hráčům, funkcionářům. Vystupování je úplně o něčem jiném. Ale teď už dokážu říct, že i když chyby uděláme, dokáže se nás komise rozhodčích zastat. Dovolím si tvrdit, že rozhodčí to nedělají schválně.
Fyzicky jste vyšťavenější?
Jednoznačně. Extraliga je ve větší rychlosti i pro rozhodčí. Celkově se hokej strašně posouvá dopředu, víceméně je to už atletika na ledě. Pak je jasné, že tu chybu taky někdy uděláme. Jsme jen lidi. Jako hráči, trenéři nebo jiní zaměstnanci. Pro nás, co k tomu chodíme do práce, je mnohem těžší to skloubit. Člověk musí mít oporu u šéfa, který vás pouští. Ale to nás neomlouvá. Dali jsme se na pískání, musíme tomu podřídit přípravu na zápas a stoprocentně se soustředit.
Špatně usínáte po kiksu?
Člověk o tom přemýšlí. Na utkání chodí delegáti, instruktoři, brankový videorozhodčí, všichni nás hodnotí, po zápase si řekneme chyby. I během utkání člověk kolikrát ví, že chyboval, ale musí to hodit za hlavu a jet od nuly. A hlavně se nesnažit to vracet. To se totiž dostane do ještě větších problémů.
Rozhodčí Miroslav Petružálek (vlevo) s bratrem Jakubem, útočníkem Litvínova.
Chystá se takzvaná trenérská výzva, žádost koučů o přezkoumání platnosti gólu na videu. Dostane vás to pod ještě větší tlak?
Předpokládám, že ano. Ještě o tom moc nevíme, semináře se blíží, teprve se překládají pravidla do češtiny. Bude to něco jiného, než když člověk až v televizi zpětně vidí svoji chybu. Jsem sám zvědavý, jak to na mě na ledě zapůsobí.
Neříkáte si před zápasem v rozhodcovské kabině: Tenhle padá, tenhle diskutuje?
O těch hráčích se ví. Někdy je ten hráč v klidu, někdy ho vytočí maličkost jako špatná nahrávka, ale odnese to rozhodčí. Já však ke každému přistupuji bez předsudků, posuzuji každou konkrétní situaci.
Jak si udržet nadhled, když na vás lítají od hráčů nadávky?
Někdy musím dělat, že to neslyším. Na druhou stranu na to pravidla pamatují, dá se to trestat. Ale nejde trestat všechno dogmaticky, musíte se nad to někdy povznést.
A obrnil jste se už i vůči nadávkám a urážkám z publika?
Slyšíme je, nedá se říct, že ne. Ale nejde na to myslet. Někdy je to zbytečné. Kdybychom se měli rovnat se západní Evropou nebo Amerikou, jak to někteří lidi chtějí, k tomuhle by nedocházelo. A rozhodčí by měli větší klid na práci. Je nepříjemné, když nastoupíte a už od tříminutového rozbruslení před zápasem na vás pískají, řvou a já nevím, co ještě všechno. Ale dobře, zaplatili si, je to jejich názor, oukej.
Je lepší, že místo jmenovky máte číslo? A vybíráte si ho?
Nevybíráme, je přidělené. Jestli splním seminář, zase budu mít 59. Ale v dnešní době je jedno, jestli číslo, nebo jméno. V době internetu si nás lidi dokážou zjistit, rozhodčí jsou plus minus pořád stejní.
Pokřik Víme, kde máš auto! jste slyšel? A zažil propíchlé gumy?
Zaklepu to, nikdy se mi to nepřihodilo. Dřív se to stávalo, ale byla jiná doba. Dnes už jsou auta tak hlídaná pořadateli, aby se tomu předešlo.
Kromě fyzické kondice cvičíte nějak speciálně i postřeh?
Za sebe můžu říct, že ne. Netvrdím, že se to nedá naučit, ale člověk to musí mít i v sobě. Já se hodně věnuji kondici. A pravidlům, ta se člověk učí pořád. Jsou tam hodně jemné nuance, slovíčkaření, každý rok jsou změny v pravidlech.
Nechtěl byste se živit pouze pískáním jako profesionál?
Jsou profirozhodčí, neříkám, že by to snem nebylo, ale mám už nějaký věk. V tomhle mají přednost mladší kluci, dravější, kterým je poskytovaný lepší materiál, než jsme měli svého času my. Taky se líp učí, jde jim to líp do hlavy. Mám už dlouho svoji práci, jsem obchodní zástupce v jedné soukromé firmě, dělám dýchací techniku pro hasiče. Mám stoprocentní volnost, šéf i vedoucí jsou maximálně vstřícní.
A co mistrovství světa?
Pískat ho by byl můj sen, ale i tady to je o věku. Jak hokejisté razí mládí vpřed, u nás je to zrovna tak. Vždyť v prosinci mi bude čtyřicet.
Hráč Petružálek: Nej příprava, co jsem zažil Žádná tréninková bokovka, ale letní dril s mužstvem. Téměř novum pro hokejistu Jakuba Petružálka, který z Třince narukoval zpátky do extraligového Litvínova. „Původně jsem chtěl jako posledních deset let trénovat sám, ale domluvil jsem se s trenéry, že by bylo dobré na týden dva přijít,“ mluvil útočník o suché přípravě. Už po prvním týdnu změnil názor a zůstal s týmem. „Máme výborného kondičního trenéra, který dostal volnou ruku od hlavního. A troufám si říct, že lepší přípravu jsem nikde ve světě nezažil,“ smekl v klubové Verva TV. „Viděl jsem, že to má hlavu a patu. A vždycky se hecneš víc, když jsi s týmem. Vycítil jsem, že mít profíka jako Ondru Ježka za zády bude ku prospěchu.“ Předtucha se vyplnila, Petružálka nadchlo seskládání tréninku a v jeho první fázi důsledné rozhýbání kyčlí, vazů a kolen. „Což je nejdůležitější. V létě je námaha fakt obrovská, dochází k praskání, natržení nebo natažení vazů, zadních stehenních svalů a podobně. A teď se nic nestalo,“ pochvaloval si navrátilec. Líbilo se mu i týdenní soustředění v Drážďanech. „Když jsme měli fyzicky a psychicky dost, kouči program upravili. Bylo to na jedničku dvakrát podtrženou!“ Utužovala se parta: „Mentalita českých hráčů není ještě připravená na individuální přípravu, určité typy se nedonutí. Takhle jsme byli spolu celý týden, hráči se omlátí, zjistí, kdo jak je náladový a podobně.“ Žlutočerné číslo 88 před třemi lety táhlo Vervu za historickým zlatem, teď je Petružálek hlavní tváří litvínovského obrození, které má zastavit barážovou éru. |
