Prohráli jsme 1:2 a mysleli si, že je po nadějích. Do té doby bylo vyprodáno, lístek za nějakých 80 korun se nedal sehnat.
Po naší prohře se Švédskem jste se na stadion dostali lehce... Jenže konec všechno napravil. Švédsko podcenilo Rakušany, za které hráli i předváleční kanoni.
Ani já jim však nevěřil. Bydlel jsem v Klimentské ulici, od stadionu přes řeku. Když jsem v rozhlase slyšel, že Rakousko nad Švédy vede, upaloval jsem na Štvanici. Čeští fanoušci nosili Rakušany na ramenou, dávali jim dary. My potom porazili USA a stali se mistry světa.
Odměna? Žádná! Naopak jsme málem nestihli slavnostní večeři v paláci Repre. Na prémie zapomeňte. Během turnaje jsme dostávali jen diety, nějakých 60 korun na den.
Byla to jiná doba. Po válce se lidem nevedlo dobře. Všeho bylo málo. Moc převzali komunisté. Náš mančaft jim nikdy nefandil. Byli jsme sledováni. Vrchol nastal, když nás před mistrovstvím světa 1950 v Londýně zavřeli. Byl jsem odsouzen na patnáct let, odseděl si pět.
Nevyčítal jsem si, že jsem ze země neodešel, dokud byl čas. Vždycky jsem jezdil rád za hranice, ale domů se vracel ještě raději. Pravda, v roce 1948 jsme se na Spengler Cupu s týmem radili, jestli emigrovat. Krachlo to na tom, že šlo o týmové rozhodnutí.
A že Zábrodský jako kapitán a klíčová osoba za svůj souhlas nedostal peníze. On na ně byl vždycky. Před odjezdem na mistrovství světa 1949 do Stockholmu byl na KSČ za soudruhem Matějkou, aby mu dali 30 000 korun. Jinak že nepojede. Ostatní byli přitom rádi jen za to, že mohou hrát v národním týmu.
