Přiletěl jste ze zámoří v den zápasu a hned jste nastoupil. Jaké to bylo?
V Praze jsem byl ráno před osmou, akorát jsem hodil pytle do auta, které mi odvezli rodiče do Litvínova a hned jsem jel na trénink. Skočil jsem do toho rovnýma nohama. Aklimatizace nebyla žádná. Samozřejmě je to znát, protože jsem se několik dní nevyspal a ani pořádně nenajedl. Jenom jsem byl na cestách. Ale nepřijel jsem sem odpočívat, nebo vyspávat, ale hrát. V prvním zápase to bylo sice trochu syrové. Ale myslím, že to bude každý den lepší. Jenom se musím vyspat.
Vancouver vypadl ze Stanley Cupu v pondělí. Co jste dělal v následujících dnech?
Chtěl jsem do Prahy přiletět dřív, ale nešlo to. Ve středu jsme měli ve Vancouveru zdravotní prohlídky, takže jsem mohl odletět ve čtvrtek. Měl jsem ještě pár věcí vyřídit v New Yorku, takže jsem mohl odletět až v pátek a přiletěl jsem v sobotu ráno. Ale věděl jsem, že proti Lotyšům hrát budu. Kdybych si odpoledne lehnul, bylo by to ještě horší.
Jak na to, že chcete hrát, reagoval trenér? Nerozmlouval vám to?
Nechali to na mě. Vláďa Růžička i Sláva Lener řekli, že to nechají na mě. Když se na to nebudu cítit, tak nemám hrát. Řekl jsem, že hraju. Postavil jsem je před hotovou věc. On mi dali na výběr, já jim ne (smích).
Jak na tuto informaci reagovali spoluhráči? Přece jenom, Martin Havlát, který přiletěl v pátek, zatím nenastoupil.
Přijel jsem do kabiny, kluci se ptali, jaký byl let a jestli budu hrát. Řekl jsem jim, že budu a že mě ani nenapadlo, že bych nehrál. Navíc Martin Havlát nehrál proto, že má trochu zdravotní problémy. Nic vážného, ale něco na něj leze, tak nechtěl riskovat, aby se to nezhoršilo. Není to proto, že by musel odpočívat.
Odehrál jste povedený zápas. To jste vůbec necítil únavu?
Možná tak deset vteřin na ledě jsem na tom byl dobře, ale pak jsem cítil velkou únavu. Hlavně v první třetině. Pak, jak zápas pokračoval, se to zlepšovalo.
Na koho jste se v týmu nejvíc těšil?
Na všechny. Až na pár kluků, kteří hrají v extralize, se všichni známe. Ale i ti zapadnou dobře. Parta je v týmu výborná. Vesměs jsou tu kluci, se kterými jsem prožíval ty krásné chvíle, ať už v Naganu, nebo na mistrovství světa. Je hezké, že jsme se mohli setkat na mistrovství světa v Praze. Bylo by skvělé, kdyby to bylo umocněné nějakým skvělým výsledkem. To by byla třešínka na dortu.
Nastupoval jste v útoku s Václavem Prospalem a Radkem Dvořákem. Jak se vám s nimi hrálo?
Výborně. Venca Prospal je vynikající hráč, který má velký přehled a skvělou přihrávku. S Radkem Dvořákem jsem hrál na mistrovství světa v Německu i v Norsku. Je to hodně rychlý hráč. Myslím, že nám to spolu půjde. Nějaké šance jsme si proti Lotyšsku vytvořili, sice jsme dali jenom jeden gól, ale šancí bylo dost. Doufám, že se jim se mnou hrálo stejně dobře jako mě s nimi
Jaký to byl pocit, nastupovat na mistrovství světa v Praze před zaplněnou halou?
To bylo samozřejmě skvělé. Všichni jsme moc rádi, že se povedlo, že je mistrovství světa v Čechách. Celý hokejový národ si to zaslouží. Konec devadesátých let byl pro český hokej strašně úspěšný, i proto je zasloužené, že je šampionát tady. Je to skvělý pocit a dobrý zážitek pro lidi. Bude ještě umocněný tím, když budeme hrát dobrý hokej a uspějeme.
Mistrovství světa nebylo v Čechách dvanáct let. Neměl jste už obavu, že se ho v aktivní kariéře nedočkáte?
Je pravda, že pro hodně z nás to byla taková hranice, kdy jsme mohli přijet. Pro generaci, která tvořila kostru týmu v devadesátých letech, je toto mistrovství světa asi konečná stanice. Bylo by pěkné rozloučit se nějakým úspěchem.
Hráči vaší generace jsou vesměs třicátníci. Jak teď berete hokej. Jste unavenější, nebo naopak vyzrálejší?
Člověk si věk nepřipouští. Pamatuju si, že když jsme v sedmnácti přišel do "áčka," koukal jsem se na kluky, kterým bylo osmadvacet a říkal jsem si: ti jsou staří, ty bych mohl vytlačit ze sestavy (úsměv). Ale dneska je mi třiatřicet a nic takového si nechci připustit. Ale samozřejmě je to znát. Hokejový život se na vás podepíše. Měl jsem štěstí, že jsme neměl vážné zranění, ale tělo je zhuntované. Někdy se mi hůř stává z postele, někdy mě bolí záda, která mě nikdy nebolela. Je to známka toho, že věk přichází. Ale hokej mám rád, proto ho hraju a budu ho hrát do té doby, dokud mi to půjde.
