Už jen pocit, že po roce bez hokeje se opět prohání na ledě a hraje přípravné zápasy, je pro amerického útočníka Ryana Hollwega malé vítězství. Před pár měsíci totiž málem přišel o nohu.
„Už jsem se smiřoval se životem invalidy,“ popisuje chmurné pocity z poslední zimy.
Kdy vlastně došlo ke zranění, které vám málem vzalo kariéru?
Před dvěma lety. Zablokoval jsem nohou střelu, otekla mi a dostala se do ní infekce. Měl jsme dvě operace kolena. Bohužel jsem to nedoléčil pořádně a infekce stále zůstávala. Byla to silná mrcha. Nedostal jsem ji úplně z těla. Uspěchal jsem návrat, hrál jsem přes bolest, nebyl jsem připravený. Během léta se to zlepšovalo, ale na kempu jsme zvedali velké váhy a koleno to nedávalo. Infekce se roznesla po téměř celé noze. Bylo to hodně špatné.
Rok jste nehrál zápas, jak moc těžké období to bylo?
Neuvěřitelně složitý rok. Hlavně po psychické stránce. Vůbec jsem nevěděl, co mě čeká, jaká bude moje budoucnost. Během jednoho roku jsem musel na čtyři různé operace. V jednu chvíli to dokonce vypadalo, že mi budou muset uříznout nohu, protože infekce byla opravdu hrozivá. Jen jsem doufal, že se to nestane.
Bojovník Ryan Hollweg je pro hokejovou Plzeň velkým přínosem. Jeho hra je tvrdá, ale fér.
Jak jste to zvládal psychicky?
Bylo to náročné. Naštěstí poslední operace dopadla dobře. Přesto jsem zůstal v nemocnici téměř měsíc a půl. Vlastně během celého roku jsem se pohyboval mezi nemocnicemi. Vůbec jsem nevěděl, co mě čeká. V jednu chvíli jsem byl přesvědčený, že už jsem s hokejem skončil nadobro, připravoval jsem se na život invalidy.
Kdy jste dospěl k tomu, že by to mohl být konec s hokejem?
Koncem zimy. Na přelomu února a března. Byl jsem sice z nejhoršího venku, najednou jsem se ale dostal do situace, že se to nezlepšovalo ani nezhoršovalo. Bolest zůstávala. Věděl jsem, že se s tím dá žít, ale netušil jsem, jestli takhle můžu ještě někdy hrát hokej. Snažil jsem se přesto dál pomalu připravovat a dělat všechny důležité cviky. Až začátkem května, když jsem se vrátil do Kanady, se to začalo zlepšovat. Vracela se mi síla. Trpělivost byla potřeba. Nikdy bych se ale nemohl vrátit, kdyby nebylo mé rodiny. Ohromně mě celou dobu držela nad vodou. Nenechala mě zlomit.
Kde nacházíte sílu k návratu, když jste málem přišel o nohu?
Asi kvůli lásce k zápolení. Hokej je od dětství součástí mého života. Je to moje práce. Dokud existovala šance, že bych se mohl vrátit, nechtěl jsem o ni přijít. Chci to aspoň zkusit. Znám svoje tělo. Doktor říkal, že se to výrazně zlepšilo. Během léta jsem neměl žádné příznaky, že by se to mělo zhoršovat, a teď se cítím skvěle připravený na sezonu. Nebylo to navíc poprvé, kdy mi hrozil konec kariéry.
Povídejte.
V juniorech jsem měl vážné zranění hlavy. Doktoři říkali, že se můžu rozloučit s hokejem. Neakceptoval jsem to. Cítil jsem se dobře, jen jsem nedostal od doktorů povolení. Byl jsem i připraven podepsat papír, že přebírám nad sebou zodpovědnost. Hlavně, aby mi nikdo nemohl zakázat hrát. Byl jsem nesmlouvavý.
Není moc hráčů ze Severní Ameriky, kteří vydrželi v Česku víc než rok. V čem jste jiný?
Mám velkou výhodu v přístupu Plzně. Klub mi vycházel vždycky vstříc. Není příliš hráčů s mým stylem hry, kteří ještě hrají v Evropě. V tomhle mám velké štěstí. Cítím se tady doma. Vždyť jsem tady deset měsíců v roce. Moje žena je Češka, syn se tu narodil. Miluji tohle město. Místní fanoušci si mě oblíbili a já si oblíbil je. Vytvořil jsem si s nimi unikátní vztah. Mám obrovskou výhodu, že dokážu čerpat to krásné z obou míst. Přál bych každému, aby měl takovou možnost.
Dokážete si představit, že byste tu zůstal i po konci kariéry?
Ideálně bychom zůstali na obou místech. Každopádně Plzeň pro nás už navždy bude domovem. Pro mě i ženu je hodně důležité, aby si náš syn vytvořil vztah k zemi a k městu, kde se narodil.
Příchodem do Plzně se vám ale zásadně změnila kariéra.
Výrazně. Žije tu hodně lidí, kteří dokáží ocenit pracovitost. Ne pouze talent, ale zarputilost, odhodlání bojovníka. Vědí, že za tým položím život. Nejsem hloupý, dobře si uvědomuji, že dělám na ledě práci, kterou nikdo nechce dělat. Skáču po hlavě do střely a to není asi přání každého. Já si to ale užívám, jsem v tom dobrý. Góly nedávám, tak pomáhám jiným způsobem.
Ale tak jste to měl už v Americe, ne?
Ne úplně. Byl jsem draftovaný New York Rangers v době, kdy nebyly platové stropy. Za Rangers v té době hrálo velké množství hvězd. V prvních třech lajnách byli top hráči soutěže. Tým ale neměl výsledky a já se mezi takovými hráči musel nějak prosadit. Přitom v juniorce jsem byl taky hvězda, kapitán týmu, dával jsem góly. Dovedl jsem náš celek do Memorial Cupu. Na to ale v NHL nebyl prostor. Mohl jsem hrát tvrdě, nebo na NHL zapomenout. Bylo mi jasné, že jako mladík neukradnu práci Messierovi či Lindrosovi. Tak to prostě nefungovalo. Jiná možnost nebyla. Už v juniorce jsem hrál obětavým stylem, tak jsem se přizpůsobil. Hitoval, pral se, blokoval střely a tím jsem se dostal do NHL. Jedna věc mě ale mrzí.
Jaká?
Kdybych zůstal na farmě delší dobu, tak se daleko více zlepším. Ta touha dostat se do NHL co nejrychleji mi paradoxně ublížila. Pak už jsem byl brán vždycky za bourače. Na druhou stranu jsem poznal řadu daleko lepších hokejistů, kteří se do NHL nikdy nepodívali. Splnil jsem si sen. V Plzni jsem ale dostal daleko víc prostoru.
Začátky jste tady ale měl hodně těžké.
Nebylo to příjemné. Liga, hráči ani fanoušci na takový styl hokeje nebyli zvyklí. Nejsem perfektní. Sám jsem udělal několik chyb. Na druhou stranu jsem byl často trestaný za zákroky, které nebyly fauly. Hraji tvrdě, ale nehraji zákeřně. Nekoukám, jaký hráč je u puku. Jen ho chci získat. Nikdy v tom nebylo nic osobního, nikdy! Až někdy ve třetí sezoně začali lidé chápat, čím jsem týmu prospěšný. Rozhodčí mě začali respektovat. Dostával jsem i komentáře od fanoušků soupeře, že rozumí, proč hraju stylem, jakým hraju. Hokej není jen rychlost a technika. V NHL se hokej hodně zrychlil, tvrdost se ale nevytratila. Pořád musíte být připraven přijmout i rozdat ránu.
Ryan Hollweg se společně s manželkou stará o fenku Johanku a psa jménem Mylo.
Svým stylem jste se stal známým. Vydal jste o sobě i knihu. Málokdo ze zámořských hokejistů se v Česku prosadil víc.
Já jsem nikdy netoužil být vidět víc než ostatní, strhávat na sebe pozornost. Mrzelo mě jen, když si o mně začali lidé myslet, že jsem nějaký muž z jeskyně, který se chová jak zvíře na ledě. Nikdy nezapomenu na jednu příhodu, co se mi stala na disciplinárce. Dostal jsem desetizápasový trest. Když jsem přišel na sezení, tak tam měli kvůli mně ochranku. Čekali snad, že se tam s nimi začnu prát. To bylo tak neprofesionální, ponižující. Musel jsem se tomu smát i kroutit hlavou zároveň. I proto jsem napsal knížku. Chtěl jsem, aby mě lidé více poznali.
Pomáhal vám i Martin Straka. Zastával se vás. Jaký máte vztah?
Marty mi ohromně pomohl. Nikdy bych tu nehrál, kdyby nebylo Martyho. Hlavně ze začátku byl jedním z mála těch, kdo si uvědomovali moji úlohu na ledě. Věřil mi. Podporoval mě. Dlouho jsme byli spoluhráči, přivedl mě sem. Jsme velmi dobří kamarádi. Ač je dnes můj šéf, stejně jsme kamarádi. Určitě zůstaneme v blízkém kontaktu i po konci mé kariéry.
Plán, že se chcete stát hasičem, stále platí?
Je to jedna z možností. Je však velký rozdíl kde. V Severní Americe je to velmi respektovaná práce. Těžká, ale dobře zaplacená s výraznými benefity. Tady ti borci podstupují stejné riziko a téměř za nic... V Kanadě má hasič navíc i hodně volného času, takže může dělat ještě něco jiného. Rád bych zůstal i dál u hokeje. Dál předával zkušenosti a přístup k hokeji, který jsem se během života naučil.
