Ivan Hlinka se těšil, že povede národní tým v moderním „chrámu“, jenže před týdnem zemřel po autonehodě u Karlových Varů.
Těžko lze srovnávat žal ze sportovní prohry se smrtí člověka, navíc tak známého a oblíbeného. Ale při včerejším ceremoniálu zase bylo zoufalé ticho. Snad ještě větší než po jarní prohře s Američany při penaltovém rozstřelu.
Kdekdo se na přípravném utkání před nadcházejícím Světovým pohárem chtěl poklonit Hlinkově památce. Už přibližně hodinu před úvodem vyzýval hlasatel fanoušky: „Žádáme všechny návštěvníky Sazka Areny, aby v hledišti nezapalovali svíčky!“
Čeští trenéři se oblékli do černého, uvázali si tmavé kravaty. Dokonce i maséři na sobě měli černé teplákové bundy. Kapitán mužstva Robert Reichel odložil své oblíbené číslo 21, jež v reprezentaci nosil právě Ivan Hlinka. „Dohodli jsme se tak v mančaftu,“ řekl jen Reichel, který si jako náhradu vybral dvaadvacítku.
Na hrudi nad státním znakem měli všichni čeští hráči kulatou černou nášivku se zlatou jedenadvacítkou na Hlinkovu počest. Na obřích obrazovkách pod stropem stadionu běžel minutu a půl dlouhý sestřih věnovaný Hlinkově hokejové kariéře.
Na archivních záběrech se legendární „šéf“ smál na svého syna, radoval se z gólu se spoluhráči a čertil se coby kouč na střídačce. Pak nastoupily na led oba týmy a při chvilce ticha za Hlinku i Finové zúčastněně sklonili hlavy.
Tribuny ovšem zůstaly zoufale prázdné. V průběhu letních prázdnin, ve stínu olympijských her, při časném začátku v 17 hodin a vinou dost vysokého vstupného (490-790 korun) nebyl o střetnutí valný zájem. Na modrých sedačkách v Sazka Areně, jež má kapacitu 17 000 diváků, trůnily sotva čtyři tisíce lidí.
