Silnice jsou přecpané, auta jezdí v šesti pruzích vedle sebe. „Pravidla se tu moc nerespektují, chodci nikoho nezajímají. Stejně jako červená. Musíte se přizpůsobit,“ říká Salfický.
Se vším se však v Rusku vyrovnat nedokázal. Třeba kouč Tichonov si jej nezískal. „Nadává každému, ale mě nejvíc,“ stěžuje si. „Odporovat se nedá, v kabině všichni sedí a koukají do země. Říká se, že z Rusů dostanete nejvíc, když je bijete, ale na mě to neplatí.“
Od klubu má půjčenou ladu, ale autem cestuje výjimečně. „Silnice jsou volné jen v noci a o víkendech. Provoz také nebyl, když došlo k tomu útoku v divadle. Lidi se báli kontrol,“ vysvětluje.
„A jsme doma,“ pronese Salfický. Bydlí v pronajatém třípokojovém bytě, v komplexu Českého domu. V obývacím pokoji je pár knih, televize, několik cédéček a plný sušák na prádlo. „Včera jsem měl volno, tak jsem pral. Je to takový zvyk. Když hrajeme superligu, není na nic jiného čas. Žehlení už taky docela zvládám, i když manželka to umí o něco líp.“
CSKA si vybral kvůli rodině. S výhodnou nabídkou jej oslovil i Čerepovec, ale ten leží dalších šest set kilometrů od Moskvy. Nakonec ale i v Moskvě bydlí sám, manželka s dětmi za ním přijede občas na návštěvu. „Chtěl jsem, aby tu byli pořád, ale nemělo by to cenu. Doma jsem jeden den v týdnu, Tichonov nás vozí pořád na bazu,“ vzdychne si Salfický.
Baza je pro hráče většiny klubů za trest, když prohrají. V CSKA je samozřejmostí za všech okolností. „Je to taková ubytovna. Nic tam není. Vlastně jeden kulečníkový stůl, ale nejsou u něj tága. Je to dobrý vtip, ale já už se tomu nesměju,“ pronese.
Snad i proto začal číst knížky. Za pět měsíců jich stihl sedm. Teď měl být s ruským klubem na přípravě ve Finsku. Zachránila ho reprezentace, která je v Moskvě na turnaji Baltika.
Kdyby Tichonov věděl, že je Salfický v týmu hlavně pro dobrou náladu a že nechytá, určitě by ho nepustil. „Jsem rád, že můžu být zase s klukama, popovídat si. Beru to jako psychoterapii,“ říká o reprezentaci.
Zvedne se a zapne pračku. „Po Vánocích sem přijede manželka, musím to tu dát do kupy. Pozval jsem kluky z nároďáku a udělali mi tu trochu nepořádek. Až na dva mi sem vběhli v botách. Tak jsem včera až do noci drhnul koberce.“
Je vidět, jak se na rodinu těší. „Čas se tu bez nich vleče. Když se hraje, tak se to dá vydržet. Nějak to tu doklepu. Vedení se mnou chce prodloužit smlouvu, ale tady už být nechci.“
 Hokejový brankář Dušan Salfický v Moskvě. |
