O play-off ale rozhovor není. Na jeho hodnocení je po dvou zápasech série příliš brzy.
Co vám dnes říká pojem Sparta?
Sparta je v Čechách pojem ve fotbalu i v hokeji. To, že hokejistům nevyšla tahle sezona, na tom až tak nezáleží. Určitě se vzpamatují a v příštím roce budou tam, kde mají být.
Proč jste v minulé sezoně odešel do Sparty? Chtěl jste, nebo jste byl součástí změn při příchodu trenéra Výborného? O tom se hodně diskutovalo.
Bylo to i proto, že jsem měl zájem. Potřeboval jsem odtud odejít, už toho bylo na mě trochu víc. Byl jsem tu dlouho a v jednom kuse. Už jsem s některými věcmi nesouhlasil. Proto jsem se rozhodl pro částečnou změnu. Myslím si, že mi prospěla.
Můžeme se ještě vrátit k tomu, s čím jste nesouhlasil?
Nebylo to kvůli klubu. Bylo to z jiných důvodů a nevím, jak to říct. Nechal bych si to pro sebe.
Splnilo se v minulé sezoně ve Spartě vaše očekávání?
Bylo to v podstatě to, co jsem si představoval. Jsem Slovanista. A ty kluby v hlavních městech fungují trochu jinak než kluby v krajích. Přece jen je v Praze větší zázemí, jsou tam i větší rozpočty. Celkově je tam cítit jinou atmosféru. Ten klub má větší základnu fanoušků. Ale tady hokej před šesti sedmi lety znovu ožil, když se podařilo postoupit z první ligy. A teď se tu neustále všechno zlepšuje a klub jde správným směrem.
Takže je to ve Spartě v něčem jiné než v Českých Budějovicích.
Určitě. Jsou jiné podmínky. Tady se začalo pracovat i na propagaci a posouvá se všechno dopředu. Ve Spartě jsou v promo akcích a podobných věcech trochu dál.
Ve vztahu k hráčům asi v obou klubech rozdíl není.
Myslím si, že ani ne. Je to vůbec všude podobné. Když se daří, je dobře. Když se nedaří, na hráče se tlačí. To je stejné.
Nemáte pocit, že jste pořád ve Spartě, když kolem sebe máte více hráčů, kteří byli ještě nedávno sparťany?
Ne, to vůbec nemám. Jsem v Budějovicích a vím o tom, je to cítit. Je to úplně jiné a je těžké to vysvětlit. Je to v pocitu člověka. Cítím se tu lépe z toho pohledu, že jsem tu už nějakou dobu. V šatně se cítím jako doma. Když jsem přišel do nového prostředí, musel jsem si ho oťukávat. V tom byl největší rozdíl.
Nelitujete, že jste se vrátil?
Teď už můžu říct, že nelituju ani vteřinu z těch rozhodnutí. Zvažoval jsem to dost intenzivně, co bude dál. Nemůžu litovat, udělal jsem správný krok. Nemůžu ani litovat, že jsem šel do Sparty. Musím sám sebe pochválit, že jsem udělal dobře, že jsem šel do Sparty, i to, že jsem teď tady. Byla to dvě správná řešení. Mně obě prospěla. Hokejově i psychicky.
Jste pořád v reprezentaci Slovenska. Jaké jsou vaše šance zahrát si na mistrovství světa?
To je docela častá otázka. A sám vlastně nevím nic. Příprava bude začínat někdy začátkem dubna. Je tam strašně moc přípravných zápasů. Sami se vyjádřili v tom smyslu, že budou víceméně čekat na hráče z NHL. Od toho se to bude odvíjet.
Takže uvidíme, jaké jsou šance a zda mě vůbec pozvou.
Šampionát je u vás doma v Bratislavě, kde jste vlastně začal s hokejem. O to větší je to motivace.
To určitě. Byl jsem se podívat na zimáku a je to takové jiné. Člověk se tam cítí víc doma. Takové ty zásadní věci. Sice je to nový zimák, ale člověk si to uvědomuje.
Tam se do oprav a novot investovalo hodně eur.
Ale je tam všechno. Hotel, dvě tréninkové haly, fakt exkluzivní hlavní hala. Kabina Slovanu je obrovská. Dá se celá srovnat s lázněmi, posilovnou a velkým fitness centrem navrch.
Hodně moderní?
Hlavně prostorově je to veliké. V podstatě jako tady pod celou tribunou na délku. Je to opravdu všechno promyšlené.
Hraje se tu play-off. Jak moc jste se těšil?
Určitě jsem se těšil. Člověk vlastně kvůli play-off odehraje 52 zápasů. Celý rok bojuje o to, aby se do play-off dostal. Myslím si, že z nás to dost spadlo, ten stres. Jeden a půl měsíce jsme se přetahovali o šestku. Teď to může být v náš prospěch. Konečně máme, co jsme chtěli. Teď je na nás, abychom se ukázali.
Těšil byste se více na mistrovství světa, nebo na play-off?
(po chvilce přemýšlení) Jsou to úplně rozdílné věci. Myslím si, že mistrovství světa by pro mě bez play-off asi ani nebylo.
Proč?
Kdybych teď ukončil sezonu, tak bych měsíc nehrál hokej. A trenéři reprezentace víceméně nedávají šanci hráčům, kteří už nehrají. Musel bych někde trénovat, ale bez zápasového tempa by to nešlo. Proto si to spojuji trochu jinak. Na to, aby se člověk dostal na mistrovství, tak musí hrát play-off.
Vy tedy vlastně budete v play-off bojovat i o to, abyste měl šanci reprezentovat.
Tak nějak to je. Mám určitě větší motivaci.
Co byste dal výš? Medaili z mistrovství světa, nebo titul v české extralize?
Asi medaili z mistrovství světa. To je něco, co je víc. Češi to mají jednoduché. Mají těch medailí z poslední doby hodně. My jsme o ni tvrdě bojovali a už dlouho žádná nebyla. Takže ta medaile z mistrovství světa.
Má Slovensko šanci doma na mistrovství světa uspět?
Těžká otázka. Určitě to je hodně velký motivační faktor. Ale aby to nebylo až moc motivační. Týmy mívají problémy doma. Hodně se snaží, ale je na nich velká zodpovědnost. Stalo se to i Čechům, když doma vypadli ve čtvrtfinále. Ale nám se moc venku poslední dobou nedařilo, tak se nám třeba bude dařit doma.
Diskutuje se o tom, jestli není pryč skvělá éra českého i slovenského hokeje.
Na to jsou určité teorie a jedna bude asi správná. Tady se trochu zaspalo kvůli tomu, že tu byla dost dobrá generace hokejistů na jedné i druhé straně. Ještě se stává, že sem tam někdo vynikne. Ale už tam nastala nějaká mezera. A teď je tu období, že si to všichni kolem hokeje začali uvědomovat.
Teď se pracuje na zlepšení.
Začíná se něco dělat. Ale je třeba si uvědomit, že dlouho trvá, než se nastaví nějaký systém a znovu se dosáhne dobrých výsledků. Může to trvat i deset patnáct let. Vím, že na Slovensku to tak je a hokej u nás svým způsobem upadá. Začalo se něco dělat.
Co například?
V extralize u nás je reprezentační dvacítka. Ale myslím si, že to už je dost pozdě. Je třeba začít pracovat od pátých šestých tříd, kdy se z dětí stávají hokejisté. Zlomový je už dorost. To je nejvíce rozhodující věk pro hokejistu. Láme se tam psychika. Jestli je důležitější diskotéka, nebo hokej. Jsou v tom i ženské. A člověk si musí určit priority. Vím, jak to bylo s mými spoluhráči. Byli výborní, ale některé to přestalo bavit a dali se na zábavu.
Když jste byl dorostenec, myslíte si, že kolem vás byli lepší hráči než vy?
Jeden dva určitě lepší byli. A měli na víc, ale něco jim chybělo. Byl jsem vždycky spíš bojovník. Už nikdo z nich nehraje. Z mého ročníku jsem jediný.
Vy jste byl i pět let v Americe. Hrál jste tam za pět týmů. Jak na to vzpomínáte?
Kladně. Byla to hodně velká škola života. Člověk musel být soběstačnější. Byl jsem v rodině a hrával jsem juniorskou soutěž. Co se týče hokeje, byl to asi můj nejkrásnější rok. Celou sezonu jsme vyhrávali a vyhráli jsme všechno. Dalo mi to i zkušenost s jiným tréninkem a přístupem k mládeži. Podepsal jsem smlouvu a od devatenácti let jsem jednal sám za sebe.
Také jste s týmem Rimouski vyhrál nejslavnější juniorskou trofej Memorial Cup. Jak na oslavy vzpomínáte?
Hráli jsme poslední zápas v Halifaxu. Bylo to asi 10 hodin autobusem. Pořád jsme někde zastavovali. A když jsme dojeli do Rimouski, které má asi 25 tisíc obyvatel, bylo tam asi 40 tisíc lidí na ulicích. Bylo to neuvěřitelné uvítání.
Co si myslíte o tom, že vás Vancouver, který vás draftoval do NHL, nikdy nepozval do prvního mužstva?
Můžu si za to svým způsobem i sám. A také jsem na druhou stranu později sám žádal o výměnu. Na dva měsíce mě vyměnili do Montrealu. Problém byl v tom, že než jsem přišel do Vancouveru, přestavovali kompletně mužstvo. A z roku na rok stoupali. Čtyři roky šli nahoru a neměli zraněné hráče. Za celou sezonu pozvali asi dva útočníky a jednoho beka. Každý se snaží. Ale když vidí, že šance není, morálně upadá.
Vás to také zlomilo?
Doufal jsem dlouho. Ale pak jsem si už jednoduše řekl, že to nemá cenu, a požádal jsem o výměnu do Montrealu. Tam jsem byl krátce. Pak jsem měl podepisovat novou smlouvu, ale byla výluka. Zvažovali, že mě podepíšou jako útočníka. Řekl jsem, že to nechci, a pak jsem se vrátil do Evropy. Byl čas na změnu, už jsem tam byl dlouho.
Litujete, že jste si nezahrál NHL?
Určitě. Byl jsem ve Vancouveru dvakrát na play-off. Asi kdyby se zranilo celé mužstvo, tak bych si zahrál. Pozvali nás pět šest mladých a sem tam někdo nastoupil.
Takže jste trénoval i s prvním týmem Vancouveru?
Dost často. Už když mi bylo 19 let a podepsal jsem smlouvu, tak jsem tam trénoval s prvním mužstvem. Jenže Slovan měl nějaké výhrady k mé smlouvě a tři měsíce jsem jen trénoval. Začátkem prosince jsem podepsal. Hokej jsem pak hrál až v únoru.
To možná dost výrazně ovlivnilo vaši dráhu.
To se na mně podepsalo. Hodně jsem zhubnul. Šel jsem na trénink, potom jsem bruslil, šel na kolo, do posilovny. Trénoval jsem ještě se zraněnými hráči. To jsem dělal každý den. A bydlel jsem na hotelu. Bylo to hodně fyzicky náročné. Shodil jsem sedm kilogramů a to bylo dost. Pak jsem hrál na mistrovství světa juniorů v Moskvě. Když jsem se vrátil, šel jsem do Kansas City a sezona pro mě byla mrtvá. Po nejlepší sezoně přišla nejhorší.
Pak jste hrál na farmě.
Šel jsem do Winnipegu, doManitoby. Tam jsem měl zase nejlepší sezonu na farmě. Zvolili mě největším překvapením sezony.
Udělal jste nějakou chybu?
Trochu mi škodilo, že jsem nebyl v některých věcech jiný. Byl jsem moc hodný. To tam nemají rádi.
Tady jste pravidelně mezi nejlepšími hráči.
Jsem tu spokojený. Poprvé, co jsem v Českých Budějovicích, jsem zlomil hranici 20 bodů. Chodím na přesilovky a tam nějaké ty body posbíráte.
