Co je spojovalo
Ty dva dal dohromady Zábrodského otec Oldřich, který v slavném předválečném klubu LTC Praha vedl mládež. V deseti letech si přišel Konopásek zabruslit na Štvanici, ještě v krasobruslařských bruslích. „Otec ho viděl a od té doby jsme spolu hráli,“ vzpomíná Vladimír Zábrodský. Konopáska tehdy na stadion přivedl jeho kamarád Jaroslav Juhan.
S ním a se Zábrodským spolu dlouho hráli v jednom útoku, ale na vrchol se dostali jenom dva. V roce 1947 a 1949 Konopásek se Zábrodským vyhráli mistrovství světa. Ve své době byli nedostižní. Zábrodský, silný centr, který se orientoval před brankou a měl v sobě talent střeleckého génia, k němuž patří jistá část sobectví.
„Když nedal gól, byl nervózní. Takže jsem mu radši nahrával, aby měl klid,“ vzpomíná Konopásek.
„Věděl jsem, že on gól dá. Byl to střelec, jeho bekhend je památný dodnes.“ Konopásek hrál na levém křídle, hodně akcí Zábrodskému připravil.
Byl neveliký, ale využíval své největší přednosti. Na bruslích ho těžko někdo mohl chytit. „Standa byl neobyčejně schopný bruslař. On se jenom vznášel,“ říká Zábrodský.
Měli talent a měli vůli své schopnosti zlepšovat. Trénovali přihrávky a při zápasech se slabšími soupeři si zkoušeli nové kombinace.
„Nelétali jsme zbytečně, dost jsme při hokeji mysleli. Prolínali jsme kombinace. A já jsem vyjížděl rohy jako trénink startů při normálním bruslení obecenstva,“ vypráví Konopásek.
Co je rozdělovalo
V zápasech spolu mohli hrát poslepu, ale po nich k sobě nikdy nenalezli cestu. „Měli jsme každý trochu jinou společnost,“ vysvětluje Zábrodský.
V létě například Konopásek hrával s ostatními hráči LTC fotbalové zápasy, ale Zábrodský se věnoval tenisu, který taky zvládal na vrcholové úrovni.
Kromě toho Zábrodský byl v LTC i v reprezentaci hlavní postavou, v podstatě diktátorem. Těsně po válce po konfliktu s ním odešel z LTC trenér Jiří Tožička a na olympiádě 1948 ve Svatém Mořici se dokonce Zábrodský postavil proti slavnému kouči Matěji Bucknovi, s kterým národní mužstvo rok předtím vyhrálo první světový titul v historii.
V zápase s Kanadou byl před začátkem třetí třetiny stav 0:0. Aby mohlo Československo turnaj vyhrát, muselo Kanadu porazit. Až do té doby však reprezentace s Kanadou všechny zápasy prohrála. A tehdy se rozhořela prudká hádka. Zábrodský prosazoval změny v sestavě a útočnější taktiku.
„Mimo mě se to Bucknovi nikdo neodvážil říct,“ vypráví Zábrodský. „Šlo o to buď vyhrát, nebo prohrát. Každý člověk ve vedoucím postavení udělá z deseti rozhodnutí jen osm správně. To se týká Buckny, ale i mě.“
Na světovém šampionátu 1949 Zábrodský fungoval jako hrající kouč, i když oficiálně byl trenérem Antonín Vodička. Říká se, že Zábrodský si na ústředí komunistické strany před mistrovstvím vyjednal osobní prémii 30 000 korun. Drtivá síla Zábrodského osobnosti tehdejšímu hokeji vládla. Sami hráči mu přezdívali „šéf“.
„Dodneška ho uznávám. Do té doby to byl nejlepší hokejista,“ říká Konopásek. „Ale mimo hokej byl nefér. Když se něco zkazilo, odnesl jsem to já. Na sobě nenechal nic.“
Osudové chvíle
V prosinci 1948 byl LTC ve Švýcarsku a všichni hráči dostali nabídku k emigraci. Došlo k hlasování. Osm bylo pro, mezi nimi Konopásek, sedm proti. Rozhodující slovo měl však Zábrodský, ten vyjednával.
„Byl jsem při tom, když slíbil, že tam zůstaneme,“ tvrdí Konopásek. „Jenže když mu nesplnili přání na odstupné, řekl, že jedeme domů.“ Co na to Zábrodský? „Nic konkrétního nám nedali.
Někteří z nás byli ohromně nadšení zůstat venku. Já bych býval zůstal taky. Ale v žádném případě jsem neměl dost odvahy. Byl jsem víceméně mluvčí, měl jsem strach vzít si tohle na svědomí.“
Událost měla tragickou dohru. V březnu 1950 komunistické úřady nepustily hokejový tým na mistrovství světa do Londýna a jádro týmu se večer sešlo v hospodě, kde nadávalo na režim. Když se objevili tajní policisté, strhla se bitka a začala razie.
Komunistické soudy udělaly z hokejistů exemplární případ, kromě výtržnosti v restauraci se vyšetřovalo i hlasování ve Švýcarsku. Tresty byly nesmyslné a kruté. Konopáska poslali do vězení na dvanáct let.
Zábrodský byl vyslýchán, ale potrestán nebyl. Zábrodský vůbec nebyl v hospodě, kde proběhla razie. Přesto je mnoha lidem podezřelé, že z celého případu vyvázl nejlépe kapitán zničeného mužstva.
Zábrodský cítí křivdu, že je s případem spojován. „Měl jsem živobytí, peníze. Z jakého důvodu bych to kazil?“ řekl před třemi lety.
Ještě jednou spolu
Konopásek strávil ve vězení pět let, většinu v uranových dolech. V roce 1955 se vrátil, ale měl zakázáno hrát hokej na vrcholné úrovni. Vyučil se zámečníkem a jezdil s rezervním týmem Tatry Smíchov po vesnicích. Teprve v roce 1957 se vrátil do ligy a ve Spartě znovu začal hrát se Zábrodským. Jak se v tu dobu měl on?
„Měl jsem strach. Brácha byl v zahraničí, tchán byl zavřený. Bylo radostné, když přišel Konopásek a hráli jsme zase spolu. Lidi nás ohromně vítali, byla to politická záležitost.“ To bylo naposledy, kdy tahle velká dvojice bavila lidi.
Po konci kariéry začali oba pracovat jako trenéři. Zábrodský v roce 1965 emigroval přes Švýcarsko do Švédska, kde žije dodnes. Konopásek zůstal doma, žije v Praze na Petřinách. A hokej? Je pro ně příjemnou minulostí. Konopásek stál nedávno na bruslích po šestnácti letech, a to jen kvůli televiznímu natáčení.
„Skoro jsem se na nich neudržel,“ vypráví se smíchem. Zábrodský si zkusil brusle před dvěma lety po víc než čtvrt století. „Byla to katastrofa, vždyť já naposledy stál na starých kanadách.“
 Stanislav Konopásek s manželkou ve svém pražském bytě |
