Ze čtyř týmů postupuje pouze jeden. Český výběr čeká Norsko, Dánsko a na závěr turnaje v neděli Švýcarsko. Právě mezi Švýcarkami a svěřenkyněmi trenéra Jiřího Vozáka by se papírově mělo rozhodnout o jediném postupujícím.
Reprezentantky helvétského kříže už na olympiádě startovaly. Češky bojují o premiérovou účast. „Mělo by se rozhodnout mezi námi. Musíme ale vyhrát všechna tři utkání, abychom postoupily,“ říká obránkyně Aneta Tejralová, jedna z hlavních tváří českého výběru.
Jednadvacetiletá hráčka ruského Petrohradu se v rozhovoru pro iDNES.cz rozpovídala o šancích českého týmu i o ženském hokeji v Česku.
Kdo je podle vás nejtěžší soupeř?
Určitě Švýcarky. Vždycky s nimi hrajeme vyrovnané utkání, ony už hrály i na olympijských hrách. Mají zkušenosti. Rozhodne se mezi námi. Na druhou stranu musíme vyhrát všechna utkání. Stačí jedna ztráta a bude to hrozně těžké.
Co podle vás na turnaji rozhodne?
Týmová práce. Mezi ženskými to není moc o individualitách. Kdo bude nejlíp plnit trenérské pokyny a zápasový plán, ten uspěje.
Ženský hokej v Česku není tak rozšířený. Povězte, jak jste se k němu dostala?
Přes rodinu. Brácha stále hraje a táta trénuje. Brácha začal dřív, já se na něj chodila dívat. Líbilo se mi to. Jednou jsem si vyzkoušela bruslení, a pak zkusila přijít na trénink kluků ročníku 1996 na Slavii. A od té doby jsem u toho už zůstala.
Rozpis českého výběruČtvrtek 9. února: 16:00 Dánsko - Švýcarsko, 20:00 ČR - Norsko. Sobota 11. února: 16:00 Švýcarsko - Norsko, 20:00 ČR - Dánsko. Neděle 12. února: 16:00 Švýcarsko - ČR, 20:00 Norsko - Dánsko. |
Do kdy jste hrála s klukama?
Do osmé třídy. Téměř do patnácti let. Byla jsem tam sama. To je ale tady obvyklé. Devadesát pět procent holek začíná mezi klukama. Později jsem hrála ještě s Alenou Poletínovou, sestrou hokejisty Michala Poletína. V celé mládeži na Slavii jsme byly dvě holky.
Jaké to je pro holku chodit do chlapské kabiny?
Když jsme byla malá, tak jsem to vůbec nevnímala. Kluci mě brali mezi sebe. V podstatě jsem byla jako kluk. Když jsem byla starší, tak mi samozřejmě dávali prostor, abych se vykoupala. Někteří kluci měli pak narážky, ale to je v tomhle věku všude stejné.
Jak jste si s klukama rozuměla?
Naprosto v pohodě. S velkou řadou spoluhráčů jsem chodila do sportovní školy, takže jsem mezi nimi byla pořád. Občas to vadilo některým holkám. Žárlily, že s klukama, které chtěly, trávím veškerý čas. S narážkami na to, že hraji „mužský“ sport, jsem se téměř nesetkala.
Imponovalo klukům, že jste hokejistka, nebo naopak?
Tak moji první kluci byli vlastně z řad spoluhráčů. Později jsem začala chápat, že záleží dost na povaze jedince. Jaký je kdo člověk.
V jakém věku jste přestala mezi kluky stíhat rychlostně?
Asi ve čtrnácti letech ty rozdíly začaly být výraznější. Vlastně v mladším dorostu už je to hodně těžké a holka většinou jde hrát do ženského týmu. Hodně záleží, kde hrajete. Na Slavii bych to v mladším dorostu nestíhala. Ale třeba v takové Kadani bych v mladším dorostu byla asi v pohodě.
Jste drobné postavy, ale hrajete v obraně. Není to nevýhoda?
U holek je to trochu jinak postavené. Nehrajeme moc do těla. Tam to stačí hlavně ubránit, odbruslit to. Navíc poslední dva roky v Rusku jsem hrála v útoku. To mi hodně pomohlo v bruslení. Teď jsem vzadu daleko sebevědomější. Navíc mám dobrou stabilitu a nízko těžiště, to mi pomáhá.
Říkala jste, že ženský hokej není kontaktní. Mládežnický je ale naopak často víc než hokej mezi dospělými. Jak jste se s tím srovnávala?
Někdy to nebyla sranda. Občas se našel někdo, kdo si řekl, že jsem holka, tak mi ještě přidal. Asi se chtěl vytáhnout. Jsou reprezentantky, které v Čechách hrají normálně v mladším dorostu a zvládají to. Je to hodně individuální. Většinou jsou ale protihráči v pohodě. Rozhodčí je dopředu upozorní, že v týmu hraje holka a ať ji tolik nedohrávají. Záleží dost na trenérovi soupeře, jestli je trochu lidský. Jako všude, je to o lidech.
V české ženské lize jste nechtěla zůstat?
Kdybych zůstala v lize, tak fyzicky hrozně upadnu. Pokud si chcete udržet výkonnost, musíte pryč. Do Ameriky na školu nebo do Ruska. Některé holky hrají v mladším nebo starším dorostu, aby výkonnostně stačily. V ženské lize se zkrátka neudržíte v takové formě. Těch zápasů je tam málo. Ženská liga není na očích, není financovaná, a tak upadá. Český hokejový svaz se to snaží zvednout, teď začaly na kempy chodit nové holky, tak uvidíme, jak se to promítne v budoucnosti.
Vy jste se rozhodla pro Rusko. Proč?
Měla jsem pozvánky i do Ameriky na školu, ale odmítla jsem. Nebudu lhát. Měla jsem tehdy trojku z angličtiny a nikdy jsem nebyla moc studijní typ. Chtěla jsem hlavně hrát hokej, do školy se mi moc nechtělo. Z finančního hlediska je to tam taky jinde. V Americe je to hodně o tom, že si můžete při sportu udělat školu. A navíc: budete se asi divit, ale od malička jsem chtěla do Ruska. Ruština se mi dobře učila, a tak mě to táhlo tam.
Opravdu?
Rusky jsem se učila na základní škole. Petrohrad je navíc krasné město. Dokážu si představit, že bych tam zůstala.
Jaké byly začátky v Rusku?
To bylo zajímavé. Zpočátku jsme měla jít do Krasnojarsku na Sibiř. Pak za mnou přišla spoluhráčka Alena Polenská (kapitánka týmu), jestli nechci raději jít do Petrohradu, že začínají tvořit nový tým. Začátky nebyly jednoduché. Alena je starší, hodně mi pomohla. Samozřejmě mi chyběla rodina. Brácha hodně, přeci jen jsme na sebe byli dřív dost fixovaní. Jsem tam ale spokojená, hraji tam čtvrtý rok, neměnila bych.
Tam asi moc cizinek není. Jak na vás koukaly Rusky?
Ze začátku jsem si musela zvyknout na jejich mentalitu. Ani tak ne v týmu, ale na veřejnosti. Tam všichni chodí se sklopenou hlavou a jdou si svoji cestou. Vrazí do vás, ani se neomluví. To pro mě bylo dost zklamání. Vidím opravdu velké rozdíly mezi lidmi z Česka a z Ruska. My se pořád něčeho bojíme. Z Rusů číší sebevědomí a ohromná hrdost až někdy drzost. Vždycky je to individuální, ale takových případů jsem potkala dost.
Co jste říkala na nedávnou bitku mezi Češkami a Ruskami na mistrovství světa hokejistek do 18 let?
Vůbec mě to nepřekvapilo. Rusky se často perou.
Máte svoji zkušenost?
Ano, sama nejsem zrovna andílek. Trénovala jsem v dětství na bráchovi (směje se). Když pak vidím na ledě, jak někdo sekne naší hráčku, tak se někdy neudržím. Už mám zákaz se prát, protože bych dostala stopku na tři až pět utkání.
To se nebojíte? Vždyť jste drobná.
Rozhodčí nás většinou rychle roztrhnou. Takže než si strhneme helmy, tak už je konec.
V tomhle případě ale rozhodčí moc nezasáhli.
Vůbec to nezvládli, když to nechali dojít tak daleko.
Porvala jste se někdy na tréninku?
Právě že ano. Na tréninku v Rusku jsme se chytla s o deset let starší spoluhráčkou.
Proč?
Dolézala za trenérem. Pomlouvala nás před ním. Vymýšlela si, tak to ve mně zas bouchlo a pustila jsme se do ní.
