„Byl to ryze pardubický nápad. Vznikal Klub mladých rozhodčích, ve kterém byli hokejisté, kteří normálně hráli, ale zároveň měli od 15 let možnost si vedle toho udělat III. rozhodcovskou třídu. Někteří pak pokračovali v hokejovém týmu. Jiní, například já, zvolili pískání. Teď už to takhle nejde,“ přibližuje svůj start 51letý sudí Stanislav Barvíř, v civilu podnikatel, který v neděli v duelu Pardubic s Mladou Boleslaví (3:6) dosáhl mety 1 000 utkání.
Stanislav Barvíř
Počítáte si sám zápasy?
Nikdy jsem to nedělal, ale když vydali knihu ke sto letům českého hokeje, byla tam statistika, která mě překvapila. V tu chvíli jsem měl odpískáno kolem 600 utkání. Od té doby jsem si to začal hlídat a zapisovat. Dneska už je úplně jednoduché udržet si přehled - máme systém, který počet utkání eviduje.
Asi nebyla náhoda, že se vaše jubilejní utkání uskutečnilo v Pardubicích. Byl to záměr šéfů?
Těžká odpověď. Nijak jsem to neplánoval, takže z mého pohledu to náhoda byla. Ale asi máte pravdu, že v tom byl i jejich záměr, aby to vyšlo do mého rodného města. Pro mě to byla obrovská radost, protože jsem tu hrál hokej a k Pardubicím se hlásím.
Dostal jste se coby kluk k hokeji klasickou cestou, tedy přes populární hokejové bruslení?
Já jsem paradoxně ve čtyřech letech začínal s bratrem v místním Krasobruslařském klubu, ale záhy, asi rok nato, jsem přestoupil na hokejovou dráhu.
Co jste hrál za post?
Pravého obránce. Netvrdím, že jsem byl nějaký extra hráč. Nastupoval jsem za juniorku Pardubic a potom za její béčko, což tehdy byly Pozemní stavby.
S kým z pozdějších známých hráčů jste se potkal v kategorii?
Chodil jsem do sportovní třídy na pardubickém gymnáziu a mým nejznámějším spolužákem byl Dominik Hašek, který však hrál se staršími. Na gymnáziu byla jediná taková třída - písmeno G - kam patřili basketbalisté, hokejisté nebo fotbalisté, kteří chtěli i studovat. Měli jsme individuální studium.
Pardubická Tesla tehdy byla pojem. Kolik vlastníte mládežnických medailí?
Jednu. Pod panem Fibigerem jsme vyhráli MČR staršího dorostu. To byl můj největší úspěch.
Nebylo těžké skloubit pískání s hraním juniorské extraligy?
Stíhat se to dalo. Já mám navíc v rozhodcování velkou rodinnou tradici, věděl jsem, že chci pískat tak, jako můj táta. Možná i proto jsem pak chtěl do Pozemních staveb.
Jak jste se dali dohromady s Petrem Blümelem, který je vaším tradičním kolegou na lajně?
Ze začátku, v letech 1988-89, jsem ligu pískal s různými kluky z Moravy i z Čech, žádný vrstevník tu nebyl. Po šesti letech se naskytla tahle možnost, Petr se propracoval z nižších soutěží. Byl to nejdřív experiment, ale s Petrem jsme od začátku věděli, že to je to pravé. Teď už jsme dvojice stabilní, neměnná, a myslím, že to tak i zůstane. Naše kariéra se chýlí ke konci.
Jako rozhodčí děláte testy z bruslení, teorie a atletiky. Je těžké pro chlapa kolem padesátky plnit bodové požadavky?
Je. Vrstevníci asi rozumí, co to je za dřinu. 27. dubna končí sezona a 1. května už mi začíná příprava. Každý den běhám v dubinském lese nebo na Dukle po oválu. Abych držel krok s mladými, musím se připravovat tak čtyřikrát víc než oni. Na konci července máme seminář, který vrcholí testy. Kdo je nesplní, vypadává z nominací na další sezonu. Vedle toho ještě namátkově v průběhu roku zkoušejí rozhodčí, kteří mají pískat v play-off.
Dvakrát vás zvolili nejlepším sudím extraligy. Má to pro vás velký význam?
Mimořádně si toho vážím - je to ohodnocení mé práce jak v základní části, tak i v play-off. Ale veškeré moje výsledky jsou v součinnosti s Petrem. Z 80 % pořád pískáme spolu, i když teď už nás nominují i s mladými, abychom je posouvali dál. Ovšem ta příprava a symbióza s Petrem na ledě je klíčová.
Máte za sebou i mezinárodní turnaje, MS juniorů i dospělých. Můžete připomenout, na kterých šampionátech jste pískal a co se vám z té zkušenosti vybaví?
Pětkrát jsem byl na šampionátu dvacítek, jednou na osmnáctkách. V dospělých jsem byl na MS v Göteborgu (2002). Dvakrát jsem taky pískal na univerziádě, mimo jiné v Koreji. Jednou finále Kontinentálního poháru. Mimo olympijské hry jsem absolvoval veškeré turnaje, takže i z toho pohledu považuju mezinárodní kariéru za velmi úspěšnou.
Je pro vás olympiáda cíl?
Trend je takový, že v mezinárodním hokeji působí rozhodčí věku 30, 35 let. Já navíc příští sezonu plánuju jako svou poslední. Soustředím se v ní na extraligu. Také už jsem členem Komise rozhodčích, čemuž se hodlám věnovat i potom.
Uvažoval jste někdy, že byste se z čárového stal hlavním?
Nikdy. Hlavního jsem dělal v nižších soutěžích, ale naposledy před 10 lety. Máme jich spoustu dobrých. Já chtěl vždycky být platný a co možná nejlepší čárový.
Co se vám během kariéry přihodilo při zápase nejhoršího?
Bylo dost smutných případů. V Ostravě umřel jeden fanoušek, to byl velmi frustrující zážitek pro všechny - diváky, hráče i nás. Stáli jsme na čarách a fandili záchranářům. Uvědomili jsme si, že hokej není na prvním místě, vznikla vazba s publikem. Úrazy ta hra přináší, je tvrdá. Ale nevzniká to tak, že by chtěl jeden hráč zranit druhého. Tak nikdo nepřemýšlí. Hokej považujeme za rytířský a férový sport.
Rozhodčí nesmí nikomu stranit. Přesto: Trápí vás jako Pardubáka současná krize Dynama?
Za dobu, co hokej řídím, se považuju za naprosto nestranného. Pískal jsem spoustu zápasů Pardubic, i ty o titul. To je moje nevýhoda. Nemám mužstvo, jemuž bych fandil. Ale Pardubice jsou hokejové město a byla by obrovská škoda, kdyby se tu nehrála nejvyšší soutěž.
Kolik si čárový vydělá za zápas?
Každý má vlastní smlouvu za jinou sumu, je to v gesci řídícího orgánu. Je několik kategorií odměňování.
A pro vás je to příjemný přivýdělek, nebo je v tom i kus zábavy?
Ve všech soutěžích mám odpískáno asi 2 500 zápasů, 2 500 večerů mimo rodinu, takže to není nic jiného než opravdová vášeň. Hokej miluju, strávil jsem jím třetinu života a je to pro mě v České republice sport číslo 1. Neměřím ho penězi.
