Patrik Štefan, jednička draftu do NHL z roku 1999, neměl tak hvězdnou kariéru, jak mu mnozí předpovídali. Také pořád zápasil se zraněními. Poranění kyčle mu už naději na návrat nedalo.
Během rozhovoru mluvil Štefan klidně, občas se snažil i zavtipkovat, ale z jeho hlasu byl cítit velký smutek. "Nebyl jsem připravený, že skončím tak brzy. Ale musím se s tím vyrovnat," řekl.
Je to ale hodně těžké, že? V sedmadvaceti jste měl být na vrcholu sil...
Určitě to těžké je. A ještě těžší to bylo v tom, že jsem se po první operaci kyčle vrátil, šest měsíců jsem rehabilitoval. Cítil jsem se dobře, doktor říkal, že mi dává velikou šanci, že bych mohl pokračovat. Byl jsem nabuzený. Ve Švýcarsku jsem chtěl mít dobrou sezonu a vrátit se zpátky do NHL. Ale první zápas, pár srážek, druhý to bylo horší a třetí jsem odchodil.
Problémy se tedy vrátily hned?
No, říkal jsem si nejdřív, že je to možná tím, že jsem dlouho nehrál. Ale pak jsem cítil tu samou bolest. Šel jsem za doktorem. Ve Švýcarsku jsou na kyčle snad nejlepší na světě. Chtěl jsem vědět, jak na tom jsem. A po dvou třech návštěvách doktorů viděli snímky po zápasech i snímky z minulé sezony, bavili se s doktorem v Americe, tak mi oznámili, že končím.
To vám sdělil rovnou takhle přímo? Žádnou naději na návrat už nenechal?
Ne, nedostal jsem žádné procento, že bych se mohl k hokeji vrátit. Čekal jsem, že mi dá nějakou šanci. Ale řekl, že se není o čem bavit. Že možná někdy v budoucnu, ale teď je věc jasná. S hokejem pokračovat nemůžu. A ani s žádným jiným sportem, a to nejenom profesionálně. Vlastně můžu jenom plavat a hrát golf. Na operaci musím stejně, ale proto, abych mohl žít život bez bolesti a hlavně oddálit endoprotézu. Je mi sedmadvacet let a nechci mít ve třiceti novou kyčel.
Jak jste se s tou šokující zprávou vyrovnával a vyrovnáváte?
Upřímně je to den ode dne těžší a těžší. Myslel jsem, že se z toho dostanu. Naopak. Ten první den to bylo šokující. Ale teď mám hodně času přemýšlet a vzpomínat. Na to, jak jsem v pěti letech začínal s hokejem, jak mě rodiče brali na tréninky. Myslím na to, čím jsem prošel: reprezentace, kamarádi. Každý sportovec ví, že jednou skončí, ale nebyl jsem připravený, že to bude takhle brzo. No, ale vyrovnat se s tím musím.
Kdo vám s tím nejvíc pomáhá, rodina?
Samozřejmě. Ale (odmlčí se). Také je to těžké. Mám dva kluky, staršímu jsou čtyři roky a hokej ho hodně bavil. Rád chodil na zápasy, do šatny za hráči. A až se mě teď zeptá, kdy půjdeme na zápas nebo kdy mě uvidí hrát, tak mu budu muset říct, že už táta nemůže hrát hokej. A já chtěl hrát i pro děti, aby mě viděly. S tím je fakt těžké se vyrovnat.
Povedete syny k hokeji?
(Úsměv) Určitě je do toho tlačit nebudu, ale když budou mít zájem, tak udělám cokoliv. I díky tomu, že jsem s kariérou skončil takhle brzo, budu mít hodně času, abych se dětem věnoval. To, co pro mě dělali táta s mámou, budu teď moct dělat pro své děti. Určitě je ale nebudu nutit. Sportů je hodně a jsou i jiné věci než hokej. Samozřejmě bych byl rád. Straší kluk má hokej hodně rád, pořád má v ruce hokejku. Uvidíme, jestli vydrží.
V kariéře jste prodělal spoustu zranění. Bylo těžké všechny ty trable překonat?
Občas si říkám, že jestli je nad námi nějaký Bůh… Ale on si každý v životě něčím projde. Já měl se zraněními vážně docela problém. Ale nemohl jsem to nijak ovlivnit. Třeba budu mít štěstí v něčem jiném. Mám zdravé děti, zdravou manželku. Je to těžké, ale na druhou stranu: když se v novinách dočtete, že se támhle kluk zabil, nebo že támhle v Itálii umřel přímo na ledě, tak vám dojde, že jsou horší věci, které člověka můžou potkat.
Odkdy jste měl vlastně s kyčlí problémy?
Začalo to loni v kempu v Dallasu. Všechno bylo v pořádku, prošel jsem testy, ale během prvního zápasu mě začalo v zadku píchat. Asi tak jako když máte skřípnutý nerv. Mávl jsem nad tím rukou, ale hodně se to zhoršovalo a po pár zápasech bylo těžké to zvládat. Náš doktor mě pak poslal na rentgen. Zjistili z něj, že mám hodně špatnou kyčel. Asi jsem to měl i trochu odmalička, ale tím hokejem se to zhoršovalo. A nakonec to vybouchlo. Půl sezony jsem odehrál pod prášky a pod injekcemi. Pak jsem šel na operaci, dostal jsem od doktora docela velkou šanci k návratu. Ale bohužel…
Začínáte nový život. Co teď plánujete?
Zatím nic. Vyrovnávám se se situací. Hlavně se budu rozmýšlet, jestli půjdu na operaci ve Švýcarsku, nebo v Americe a jak to pak bude s rehabilitací. Pak teprve budu přemýšlet, co dál. Doma určitě sedět nebudu. Chtěl bych u hokeje zůstat, nechtěl bych ten sport opustit. Nevím ale co, jestli skautovat, dělat agenta, trénovat děti. Mám čas na rozmyšlenou.
Vaše žena je Američanka. Kde se s rodinou usadíte?
Zatím asi v Americe. Děti tam chodí do školky. Zatím to vypadá, že po dobu školní docházky budu žít v Americe a přes léto budu v Čechách. Ale uvidí se, jak to bude s prací.
Když se vám promítne hlavou vaše kariéra, na co budete jednou nejraději vzpomínat?
Moje kariéra určitě neproběhla podle představ nebo podle snů, jaké jsem měl. Ale nechci na ni vzpomínat ve zlém. Být jedničkou draftu se nepovede každému. A také jsem pro to jako malý něco udělal. Jen tak by si mě nikdo nevybral. Limitovala mě zranění, ale zase jsem odehrál skoro pět set zápasů v NHL. Jednou jsem se dostal na mistrovství světa a hned jsem získal stříbro, to stavím také hodně vysoko. Škoda, rád bych reprezentoval dál a teď z Evropy pro to byla docela dobrá šance. Určitě budu rád vzpomínat na žákovská léta, na dorost, na titul mistra republiky. Na Spartu, na Příbram, kde jsem začínal. Toho hezkého bylo dost a snažím se myslet na to. Pomáhá mi to.
