Jaké to je, když můžete znovu hrát a nemusíte sledovat zápasy jenom z tribuny nebo v televizi?
Určitě je to příjemné. Všechno ze mě návratem na led spadlo. Už toho na mě bylo docela dost. Zaplať pánbůh, že jsem zase zpátky.
Nebál jste se, že si zase na ledě něco uděláte? Když jste se v poslední době dostal z jednoho zranění, tak hned přišlo další...
Ne, na to vůbec nemyslím, to vlastně ani nejde. Jediné, čím se teď zabývám je to, abych se vrátil zpátky do té kondičky, ve které jsem byl. Ta mi zatím trochu chybí.
Byl v prvních zápasech ten dlouhý výpadek hodně znát?
To si pište že jo. První zápas po návratu jsem vůbec netušil, co se děje. Dvacet minut jsem ani nevěděl, že jsem na ledě a co tam mám dělat. Puky jsem jenom nahazoval za branku. Ale zápas od zápasu se to zlepšuje a teď budeme hrát každý druhý den.
Když se v přípravním kempu novináři ptali Maria Lemieuxe, s kým by chtěl hrát v útoku, odpověděl, že s někým hodně rychlým, nejlépe s Martinem Strakou. Co vy na to?
On to řekl vlastně v době, kdy jsem ani nebyl v týmu a byl stále zraněný. To člověka hodně potěší. Vždycky je to hezké, tím spíš, když to řekne takový hokejista. Jenže na ledě se stejně musí bojovat. Vedle Lemieuxe mohu být dneska já a za chvíli třeba někdo úplně jiný. Všechno záleží na tom, jak to komu půjde.
... a jestli se někdo zase nezraní. Takže vy už žádné zdravotní problémy nemáte?
Myslím, že ne. Záda jsou po úrazu v posilovně docela v pohodě. Sem tam to sice ještě pobolívá, ale nejde o nic hrozného. Teď si prostě na nic nestěžuji.