Stačí ho chvíli poslouchat a pochopíte, že mluvíte s vášnivým Francouzem. Mezi krajany se však Teddy Da Costa vymyká.
On miluje hokej!
„Ani nevím, co bych bez něj dělal,“ přiznává 30letý útočník.
Když povídá o svých počátcích na ledě, o mladším bratrovi Stéphanovi, který to dotáhl až do slavné NHL, o zážitcích z Finska, jeho oči jen září.
Poslední dobou ale zahání chmury a depresi. Jen chvíli poté, co francouzský reprezentant na podzim narychlo posílil Znojmo, smolně si v posilovně zlomil jednu z kostí na chodidle.
Místo zápasů v EBEL vypadá jeho denní harmonogram až stereotypně: delší spánek, návštěva zimáku, posilovna, jídlo. A zpět na byt, kde zabíjí čas u herní konzole. „Nudí mě to. S tímhle ani nemůžu zajít do města,“ mrkne hovorný cizinec na odložené berle.
I proto už Da Costa vyhlíží nový rok.
Jeho plány? Návrat na led. Pomoct Orlům do play-off a sám se dostat do formy. Francie totiž v květnu hostí mistrovství světa. „Turnaj bude pro nás strašně důležitý. Nehrajeme za sebe, ale za další generace, aby se hokej ve Francii stal populárnější,“ říká rodák z Melunu, města ležícího nedaleko Paříže.
Hokejový klan Da CostůNejstarší z rodiny – 32letý útočník Gabriel – kariéru strávil v nejvyšší polské a francouzské soutěži. Kariéru ukončil loni v Dijonu. Třicátník Teddy je nyní ve Znojmě, za které před zraněním stihl odehrát 12 duelů, v nichž získal šest bodů. Nejslavnější z bratrského tria – 27letý útočník Stéphane – nyní působí v CSKA Moskva. V NHL odehrál 47 utkání za Ottawu. Pokud budou Stéphane a Teddy fit, neměli by chybět ve francouzské nominaci na mistrovství světa. |
Kdo vás k hokeji vůbec přivedl?
Táta dělal různé sporty, měl ho moc rád. A po nás chtěl, ať taky něco děláme. Hlavně ať nesedíme doma. S rodinou jsme žili asi tři sta metrů od zimního stadionu, takže to bylo jasné. Navíc tam už chodil trénovat starší bratr Gabriel a já jsem chtěl být jako on. A nejmladší bratr to měl stejně.
Nelákaly vás jiné sporty?
Zkoušel jsem toho dost - házenou, fotbal, basketbal. Myslím, že jsem nebyl úplně špatný, ale hokej jsem si zamiloval. Když jsem se naučil bruslit a sklouzl se, nešlo toho nechat.
Spolužáci ve škole věděli, jak trávíte volný čas?
Ne ne. Znali fotbal, bavili se o něm, ale hokej neznali. Teď už je to lepší, protože nějakých deset let hrajeme v A skupině mistrovství světa. Ale tenkrát, když jsem začínal, se lidi divili - co to je ten hokej? Pamatuju si, že jsem jednou jel do Paříže, ale nemohl jsem najít arénu. Na ulici jsem se zeptal nějakého chlapíka z Afriky, jestli neví, kde je zimní stadion. On se podíval nejprve na mě a pak na oblohu: „Zima? Jaká zima? Kámo, vždyť je léto!“
Kdy jste pochopil, že se z vás stane hokejový profík?
Když se začaly dělat nějaké výběry, mládežnické reprezentace, vždycky jsem se v nich objevil. Usoudil jsem: Jo, asi nebudu špatný, ok, budu hokejista. Potom jsem dostal i první kontrakt. V patnácti si mě díky známostem vyhlédl Spartak Moskva, byl jsem tam i na třítýdenním kempu. Dokonce mi nabídli, abych zůstal, ale máma to tenkrát zakázala: „Kdepak, jsi ještě moc mladý, vrať se domů, bojím se o tebe!“
Nelitujete zpětně?
Samozřejmě. Když jste mladý, má se zkusit všechno. Jenže ve Francii o hokeji nikdo nic pořádně nevěděl. Máma netušila, co obnáší hokejový život. Bála se, co budu dělat v Rusku. Řekla mi, že nejprve dodělám školu a pak se uvidí.
Když ale dostal o pár let později nabídku z ciziny mladší bratr Stéphane, dopadlo to jinak, že?
Jasně, s tátou jsme ji přesvědčovali: „Mami, nech ho jít do USA. Chceme vidět, jak dopadne. Zaplatí si jenom letenku, a když nebude tak dobrý, koupíme mu zpáteční a on se vrátí.“ Když jsme byli malí, brácha měl odjakživa šikovné ruce, ale zdál se mi takový pomalý. Ale vidíte, v Americe zrychlil, zesílil a podepsal první kontrakt v NHL. Jsem za jeho kariéru strašně šťastný, ale ani já si nestěžuju a jsem rád, že můžu sedět zrovna tady. (rozhlíží se po kavárně)
I díky tomu jste nyní člen nejznámější hokejové rodiny ve Francii. Jaký je to pocit?
Nevím, jestli jsme... No, i když vlastně asi jo. Je to především díky mému bratrovi, protože hraje výborně. Sám, když mám čas, si nenechám ujít žádný jeho zápas. Celkově se hodně dlouho snažíme dělat všechno pro to, aby byl hokej ve Francii populárnější. S tím souvisí i to, jak se prezentujeme na světovém šampionátu. Víme, že se nestaneme mistry světa. Snažíme se ale hrát tak, abychom zlepšili podmínky pro další generace. Když budeme hrát dobře, lidé se na nás budou dívat. A když se budou dívat, přibudou peníze pro hokej a jeho rozvoj.
Jak je pro psychiku náročné, když vstupujete do turnaje s jediným cílem – udržet se v elitní divizi?
Spíš přemýšlíte o budoucnosti. Všichni si kladou za cíl: zůstat, zůstat, zůstat. Nikdo nechce klesnout do béčka. Tam jsme se radovali, když byla pěkná aréna, dobrý led. V A divizi je všechno perfektní, k tomu jsou tam výborní hráči. To je samo o sobě výborná motivace.
Jak pomůže francouzskému hokeji, že se v květnu část šampionátu odehraje v Paříži?
Jo, je to bláznivé! Všichni na to myslí. Přípravné zápasy jsme odehráli špatně, ale všichni se upínají k šampionátu. Doufám, že kluci budou připravení a zkusíme se dostat do čtvrtfinále jako v Bělorusku před dvěma lety. To jsme se cítili jako ve snu.
A bude vyprodáno?
Jo, na francouzské zápasy určitě. Bojím se, že neseženu lístky pro kamarády a rodinu. Musím se na další reprezentační akci manažera zeptat, jak je získat.
Letos jste oslavil třicátiny. Přemýšlíte už, jak popularizovat hokej ve Francii i po kariéře?
Rád bych pomáhal, ale teď o tom neuvažuju, protože bych ještě chvíli rád hrál. Miluju chvíle, když se ráno vzbudím a uvědomím si, že mě čeká trénink. Je to pěkný život a líbí se mi. Prostě milujete svou práci.
