Čtyři sta let se v Těšeticích vařilo pivo a prý znamenité. Podobnou úroveň měl po válce i místní hokejový oddíl, kde kromě dospělých fungoval i dorostenecký a žákovský tým. Hrávalo se na pivovarském rybníku, a když byl ještě slabý led, nastříkala se plocha ve vedlejší mělké prohlubni.
Pivovar stále stojí, ale už půl století nevaří. Hokejový oddíl se dávno rozpadl, jen rybník pravidelného obdélníkového tvaru jako dělaný na hřiště je tu stále. „Na zápasy tu bývaly takové malé mantinely a hrálo se podélně, takže tady bývaly branky,“ ukazuje ze břehu 86letý František Vilímec, patrně jeden z posledních žijících hráčů Sokola Těšetice.
Jak jste se dostal k hokeji?
Jsem z Topolan, to je kousek. Býval tam rybníček, kde jsme jako děti vždycky bruslily. Také se v zimě stříkalo kluziště na školním hřišti a s klukama jsme tam hrávali mezi sebou. Žádná soutěž tu ale nebyla. Nějak si mě ale všimli v Těšeticích.
Kde se vůbec vzal nápad založit v Těšeticích oddíl?
To nevím, ale pamatuji, že hokej vedl nějaký Vraťa Frébort, který byl zároveň předsedou JZD. Do dorostu jsem přišel někdy koncem čtyřicátých let, a když mi bylo kolem osmnácti, takže v roce 1952, mě vzali do mužstva. A v té době se tu hrávala i druhá nejvyšší soutěž.
To musela být velká sláva.
Největší událost byla, když jsme tu hráli proti pražským 1. ČLTK a LTC i se slavným Vladimírem Zábrodským. Bylo to tedy jen přátelsky a dostali jsme asi dvacet gólů.
Vždycky jen na rybníku?
Nejprve na rybníku, ale později už to nešlo, museli jsme na stadion do Olomouce, tehdy byl ještě dřevěný. Jenže tenkrát nebyla auta, takže abychom mohli trénovat, přistavili vždycky ve čtyři ráno traktor, za ním vlečku vystlanou slámou a tak jsme jezdili. Do šesti jsme mohli trénovat, každá minuta byla drahá.
Co se vám ještě vybaví?
Hlavně spoluhráči. Od nás z Topolan tam byl ještě Valenta, šikovný střelec, a také brankář Psota. Prokeš, ten měl v Těšeticích hospodu Na rozcestí a ta je tam pořád. Druhý brankář Josef Prachař, Švéda, Miloš Kolísek, Rosťa Loníček z Ratají, ten se mnou později hrával za Olomouc. A jako vedoucí Frébort, který pak bohužel skončil tragicky, zasypalo ho obilí.
Jak vypadaly zápasy?
Koukat se chodili nejen lidé z Těšetic, ale i z Ratají, Vojnic a dalších vesnic. Byli jsme jediný klub v okolí a na zápasech bývalo i tři sta diváků. Výsledky ale už nevím, hrávali jsme s Přerovem, Prostějovem a dalšími. Ale také jsem měl přestávku, chodil jsem totiž na Zemědělskou školu, kde jsme také měli družstvo a hrávali kraj, a dokonce ho vyhráli. Po dvou letech nás ale dvaapadesát ze školy vyhodili, protože jsme všichni byli větší zemědělci a měli jsme víc než patnáct hektarů.
Komunistický režim vás označil za kulaky?
Tak. Hospodářství jsme měli v Topolanech, třicet hektarů bylo našich a dalších deset jsme si pronajímali od rodiny. Ale já jsem se bolševiků nikdy nebál. Tenkrát ale, když nás vyhodili, jsme za trest museli jít na zkrachovalý zámek do Vlčic u Javorníku, kde jsme dřeli za pár korun jako dělníci. Takže jsem měl nějakou pomlku, ale pak jsem se zase vrátil a hrál až do vojny.
Poslední stopa o Sokolu Těšetice je ze sezony 1955/56, kdy hrál 2. ligu a za celou sezonu získal jeden bod po remíze 6:6 s Prostějovem. Dál už ve statistikách není. Proč hokej skončil?
Asi už nebyly peníze. Postupně se hrály už jen nějaké přáteláky a pak oddíl zanikl. Ale nevím, nebyl jsem u toho, tou dobou jsem byl na vojně.
Vy jste s hokejem taky přestal?
Kdepak. Narukoval jsem do Děčína k pétépé (pomocné technické prapory určené pro lidi nepohodlné režimu - pozn. red.), ale stanoviště jsme měli i v Chomutově a mohl jsem tam hrát. Nedopadlo to ale dobře. Jednou šli ostatní pétépáci do hospody, pobili se tam s druhou partou vojáků. Já tam sice přišel až potom a pomáhal uklízet, ale přijela to vyšetřit lítačka (vojenská policie - pozn. red.), a když v klubu zjistili, že jsem u toho byl, řekli mi, že už nemůžu pokračovat. Po vojně jsem se vrátil do Olomouce.
A začal hrát za Spartak Moravii?
Tehdy ještě ne, musel jsem najít práci. Nejdřív jsem byl zaměstnaný v TOS Olomouc na vrtačce. Za měsíc ale přišel mistr a říkal: „Pane Vilímec, je mi to blbé, ale komunisti si nepřejí, abyste tu byl.“ Tak jsem byl zase bez práce. Pak jsem v železárnách vyklápěl odpad u pece. Naštěstí jsem se přes známé profesory dostal do Výzkumného ústavu v Rapotíně. Seznámil jsem se tam se svou budoucí manželkou a tehdy mi také zavolal kamarád Květoš Střída, ať jdu za ním hrát do Hradce Králové.
Na nedatované fotografii těšetických hokejistů třetí zleva Florian Střída, pozdější legenda Pardubic. „Brankář uprostřed je Švéda, vedle něj vlevo Prachař,“ poznal spoluhráče František Vilímec.
Florian Střída, legenda Pardubic a hokejista, který to z Těšetic dotáhl nejdál.
Byli jsme kamarádi, chodili jsme spolu do stejné třídy na Zemědělskou školu. Říkalo se mu Tíťa a v Hradci se oženil. Tak jsme šli s manželkou za ním a tři sezony jsem tam odehrál. Akorát byl tehdy nedostatek bytů, Tíťa býval tenkrát ve sklepení, kde měl udělaný krásný byt. My jsme celou dobu museli bydlet na hotelu, ale nijak nám to nevadilo. Pak jsem byl ještě jeden rok v Pardubicích, ale už mě to táhlo do Olomouce. Od roku 1962 jsem hrál za Moravii.
Tam jste kariéru zakončil?
Za Moru jsem odehrál ještě deset let, do důchodu jsem šel ve čtyřiceti. Znovu jsem si zahrál i proti Zábrodskému, dokonce mě tenkrát po zápase pochválil a začal smlouvat, jestli nechci jít hrát do Prahy, ale to už tenkrát nebylo LTC.
Na jakém postu jste hrál?
Útok, pravá strana, jsem levák.
Na co nejvíc vzpomínáte?
Na Moru a těch deset let, které jsem tam hrál. Hradec byl výborný, v Pardubicích už jsem se moc neohřál. S Morou jsme hrávali druhou ligu, nějaký čas nás trénoval Lolek Cetkovský (předválečný reprezentant - pozn. red.), bývali jsme nahoře, ale do nejvyšší jsme se nikdy nedostali. Jednou jsme byli blízko, ale prohráli jsme tenkrát se Zlínem.
Měl bych pro vás jeden příběhZa pár dnů to bude rok. Naložil jsem nedaleko olomouckého nádraží Martina Kašpara a odvezl ho k tomu v Náměšti na Hané, protože tenhle mladý muž roky svádí boj o jeho záchranu tak pozoruhodný a vytrvalý, že to v MF DNES pečlivě sledujeme. Během focení jsme se dali do řeči a začal jsem mu vyprávět nejkrásnější sportovní příběh o náměšťském rodákovi Vítězslavu Svozilovi, který chodil okukovat na bazén reprezentační výběr dorostenek, z hecu si zaplaval taky a byl z toho český rekord. A později se stal jediným Čechoslovákem, který překonal i ten světový, přitom sám tím chtěl jen udělat radost strádajícímu tatínkovi v komunistickém věznění. Přiznávám, když mi pan Svozil tenkrát všechno vyprávěl, uhranul mě jednou provždy a každý rok se aspoň jednou zastavím u zarostlého náměšťského bazénu, oči přivřu a představuju si, jak to tenkrát bylo. Martin Kašpar trpělivě poslouchal, dokud obšírné povídání plné detailů a odboček neskončilo. „To je pěkný. A ten váš článek jsem četl,“ vrátil mě na zem. „Kde ty příběhy hledáte? Jeden bych totiž pro vás měl. Tady nedaleko v Těšeticích teď dělám kronikáře a býval tam hokejový oddíl, který snad hrával i vyšší soutěže. Víc se neví.“ Hned jsme se domluvili, že těšetický hokej zmapujeme a zapomenutou historii oprášíme. Jenže šlo to hůř, než jsme čekali, vlastně skoro vůbec. Čas od času jsme si dali vědět, že nic moc nového nemáme. Zapálený historik pardubického hokeje Milan Černický nám ochotně poslal zpracovaný život Floriana Střídy, legendy Dynama, která v Těšeticích s hokejem začínala. A také jsme získali jednu starou fotku bez popisu. Mezitím jsem aspoň zajel prohlédnout si rybník a nasát atmosféru té dávné hokejové slávy. Jak už to bývá, pomohla náhoda. V lednu spustily hokejové kluby charitativní akci Legenda legendám, při které připomínaly osobnosti své historie. HC Olomouc si zvolil 79letého Karla Duba, sejít se s ním byla čistá radost a jeho vyprávění umazalo dost bílých míst v historii olomouckého hokeje. Trvalo pár měsíců, než mi to sepnulo, zvedl jsem telefon a zeptal se ho na Těšetice. „Hrávali jsme proti nim a možná vím o někom, kdo bude znát víc. Zjistím a ozvu se,“ slíbil Karel Dub. Druhý den zavolal a nadiktoval mi jméno: „František Vilímec, 86 let. Hrával za Těšetice jako kluk, počítá s vámi.“ Volal jsem obratem, jenže to už vládl nouzový stav a scházet se bylo příliš velké riziko. Museli jsme počkat do června, až teď mohly vzpomínky na velké mače z pivovarského rybníka ožít. Přesto stále o příběhu hokejového oddílu z hanácké vísky nevíme spoustu věcí. Řada otázek čekající na odpovědi. Dokumenty a fotky odpočívají v rodinných archivech a pamětníci klubu, který zanikl před zhruba 60 lety, určitě ještě žijí. Tak co, sejdeme se u rybníka? |
