Hokejový brankář Jaroslav Pavelka se vydal na zámořskou misi. Když si ho v draftu vybrali zástupci Niagary IceDogs, těšil se na velké dobrodružství, co mu mělo otevřít cestu do velkého hokeje. Ale zároveň si uvědomoval, že vstupuje do neznáma.
"Rok v Kanadě byl ohromně prospěšný. Spoustu věcí jsem se tam naučil," pokyvuje osmnáctiletý odchovanec hradeckého hokeje.
Za velkou louží si vydobyl pevné místo v brance, vyzkoušel si spolupráci s kouči, kteří dříve působili v NHL a našel tu svůj druhý domov. Přitom ještě před rokem působil zakřiknutě. Skromnost mu zůstala.
Ale to hlavní - sebevědomí si v kolébce hokeje nakonec vypěstoval. Pomohla mu až výměna do Windsoru Spitfires. Teď je o rok zkušenější a protřelejší.
Jaroslav PavelkaOsmnáctiletý rodák ze Dvora Králové a odchovanec hradeckého hokeje. Na východě Čech chytal dvě sezony extraligu starších dorostenců, kde zaujal reprezentační trenéry doposud prošel všemi mládežnickými výběry národního týmu od 16 let až do osmnáctky v sezoně 2010/11 vypomohl i prvnímu mužstvu Hradce Králové v několika zápasech první ligy. V témže roce se představil na MS do 18 let v Drážďanech v červnu ho draftoval kanadský tým Niagara IceDogs hrající v nejprestižnější juniorské soutěži světa Canadian Hockey League minulý rok strávil v Kanadě. Z celku Niagary byl v polovině roku vyměnen do slavného týmu Windsor Spitfires, kde je dodnes |
Jak jste se srovnával se začátky v Niagaře, kde jste žil sám a neznal ani město.
Snažil jsem se rychle zapadnout alespoň do týmu. Začátky byly fakticky těžké. Začal jsem nový život, neuměl jazyk a byl tu sám. Nebylo mi do smíchu, ale do dvou měsíců se všechno obrátilo.
Složitější to ovšem bylo i z toho pohledu, že jste přišel do prostředí s tvrdou konkurencí. Za Niagaru chytal kanadský reprezentant Visentin. Jak jste se s tím popasoval?
Mark Visentin je výborný kluk na ledě i mimo něj. Moc mi pomáhal, i když dobře věděl, že jsem jeho konkurent. Má daleko více zkušeností, ale za dva měsíce jsem se od něj hodně naučil a řekl bych, že jsem to využil potom ve Windsoru. Přechytal jsem staršího brankáře a dostával se do branky hodně často.
Do Kanady jste se hodně těšil. Dělal jste si na začátku velké naděje?
Chtěl jsem za mořem zkusit, jestli mám na hokej na špičkové úrovni. I kdyby to nevyšlo, život v Kanadě je skvělá zkušenost, která vám toho hodně dá. Příchod do Niagary mi ulehčil obránce Milan Doudera, který už tam rok působil.
Jak na vás po příchodu koukali spoluhráči?
Příliš toho o mně nevěděli. U Milana se vyptávali, kde mám slabiny, aby mi dali nějaký gól. Jak jsme začali chodit na společné večeře, pobavili se a čím tréninky přibývaly, tím víc jsme se spřátelili.
Visentin vás do branky příliš nepustil a pak přišel trejd do Windsoru. Jak jste se s tím smiřoval?
Niagara měla velké ambice, hrozně chtěli postoupit do Memorial Cupu. Markovi ani mně semoc nedařilo. Přišel trejd a ten mě nakopl. Po přestupu do Windsoru se nálada, osobní i hokejový život zlepšily. Výkony šly také nahoru. Klub nabízel úplně jiné zázemí, lidé hokej víc sledovali a prožívali. Hodně jsem chytal, kluci ve mně začali věřit a měli mě rádi.
Byla to nová výzva?
Ano, ale dost se to táhlo. Musel jsem čekat dva týdny, než se výměna uskuteční. A najednou za mnou přišli, že je to hotové a mám čtyři hodiny na to, abych se sbalil a odjel do Windsoru. To jsem si také nikdy neprožil.
To je specifický kanadský život. Bylo to pro vás hodně tvrdé?
Na trejdech teprve poznáte, jak to v hokeji chodí. Jakmile se nedaří, okamžitě přijde změna.
Chvíli to ale vypadalo, že si moc nepolepšíte. Za Windsor chytal pro změnu americký reprezentační gólman Jack Campbell.
Když jsem přišel, už tam nebyl. V zápasech jsem ho neviděl, ale vyptával jsem se kluků, co ho znali, jaký je. Říkali, že ho čeká trejd do Sault Ste. Marie. Takže jsem neměl strach.
Stihl jste i mezi přestupy navštívit zápasy NHL? Kousek od Niagary byl stadion Buffala, Windsor zase nebyl daleko od Detroitu.
Na to vůbec nedošlo, nebyl čas. Ale chtěl bych s rodinou stihnout pár zápasů příští rok. Mámv plánu zajet do Detroitu.
Poznal jste i některé Čechy z jiných klubů?
V kanadské juniorce jsem potkával hlavně brankáře Petra Mrázka, kterého draftovali do Detroitu. Setkal jsem se i s Jiřím Fischerem, který byl u reprezentační osmnáctky.
Reportéry prosil o trpělivost, kouči dal máslo na nohuKdyž Jaroslav Pavelka nastoupil do týmu Niagara IceDogs, byl to naprostý bažant kabiny. Gigantické prostředí i atmosféra zámořského juniorského hokeje ho pohltily. Ocitl se v jiném světě. A k tomu se pral s cizím jazykem. Ovládal jen nejnutnější základy a do toho měly přijít první rozhovory pro televizi. "V Česku jsem tohle vůbec nezažil, ale na tyhle novinky se zvyká rychle. Do televize jsem mluvil až ke konci. Prosil jsem reportéry, aby mě šetřili, že jsem Evropan s nedokonalou angličtinou," říká Jaroslav Pavelka. Zpočátku promluvil jen několik vět pro klubový web nebo místní noviny. "A když jsem pak viděl zpětně svůj první rozhovor pro televizi, bylo to směšné. Bylo to hodně zpomalené, ale dal jsem to dokupy," směje se. Postupně se ale osmělil. "Sám jsem si řekl, že na angličtině musím tvrdě makat. Normálně jsem si připadal jen v kanadské rodině, kde byl malý kluk a taky uměl jen základy. On mě naučil anglicky, já jeho česky," vzpomíná. Potom rodáka ze Dvora Králové zaskočila další nezvyklost při týmových večeřích. "Nováčci musejí dát trenérovi máslo na nohu, nebo kečup na židli. Po projevu si sednul, a jak dosedl, všichni začali klepat. To se povedlo. Sankce za to nehrozily. Je to týmová tradice," uzavřel neotřelou zkušeností Pavelka. |
V Kanadě bývá velký tlak už na mladé hokejisty. Liga juniorů je divácky atraktivní. Jak jste se s tím srovnával?
V Česku přijde padesát lidí, z čehož je většina rodičů. Kanada nabídla jiný rozměr hokeje. Je hrozně příjemné, když na stadion přijde šest tisíc lidí, co na sobě mají váš dres a buší na plexisklo. Nevím, kolik lidí nosilo moje číslo na zádech, ale občas někoho zahlédnu (úsměv).
Jak jste si na to zvykal?
Masa lidí na stadionu byla na psychiku náročná, ale když odbouráte nervozitu, začnete si to užívat.
A co po sportovní stránce - užší klužiště, rychlejší a agresivnější styl hokeje.
Neměl jsem s tím problém. Na menším prostoru je před vámi chumel hráčů, Kanaďani střílí na bránu odkudkoliv. I z rohu kluziště.
Několikrát jste se objevil i v sestřizích nejlepších zákroků ligy.
Je důležité dobře začít a vybudovat si respekt. Zákroky byly pro diváky a mou rodinu, která mě na dálku sledovala.
Ke všemu jste třikrát získal klubové ocenění hráč týdne, což se v Kanadě hodně bere. Jak si toho vážíte?
Když mě jmenovali poprvé, chtěl jsem toho dosáhnout potom každý týden. Většinou nominovali borce, co stříleli hodně gólů, nebo jsem ho dostal já. Být hráčem týdne je krásný pocit.
Cítil jste potom i podporu vedení a pevnější místo?
Určitě ano. V klubu se mi dýchalo ještě lépe. Je to závazek do příští sezony. Rád bych si ještě vylepšil statistiky a potvrdil svou pozici. Klub chce zase víc, budeme mít hodně silný tým, i když už tam není Rus Alex Chochlačev. To byl náš nejlepší útočník, ale vrací se domů.
A co draft do NHL? Vloni vám to nevyšlo. Pokusíte se uspět znovu?
Po prvním draftu jsem se cítil hrozně. Bylo to strašné zklamání, ale dneska už si uvědomuju, že to není všechno. Do NHL vedou i jiné cesty. Vždyť kolik hráčů už se tam uchytilo, aniž by byli draftovaní.
