Před lety se sice rozhodl, že bude žít se svojí rodinou v Americe, ovšem na Českou republiku rozhodně nezanevřel. Naopak, domů se vrací pravidelně každé léto. A jeho cesty se většinou týkají toho, čemu se věnuje prakticky odmalička – hokeje.
Bývalý výborný zlínský útočník Tomáš Kapusta, který strávil také jeden rok vojny v jihlavské Dukle a posléze druhý v Trenčíně, má v plánu dorazit i letos. A tentokrát by zde rád našel hráče pro svůj zámořský juniorský tým San Diego Sabres, jehož se před časem stal vlastníkem.
„Pořádám 22. a 23. července výběrový kemp v Brumově. Je určený pro kluky ročníku narození 1997 až 2001, kteří by rádi spojili hokej se studiem na střední škole či univerzitě,“ prozradil trojnásobný mistr republiky a bronzový medailista ze světového šampionátu v roce 1993 v Německu.
Jinými slovy lze říct, že ve vašem týmu kladete důraz nejen na hokej, ale i na vzdělání?
Přesně tak. Víte, když jsem hrával já, tak jsem si vždycky přál při hokeji studovat a nastupovat za středoškolský tým. Jenže české podmínky to tehdy neumožňovaly. Škola byla proti hokeji a hokej proti škole. Svůj sen jsem si splnil až tady v Americe. Podle mě je skvělé, když hráč může jít studovat a zároveň hrát hokej na vysoké úrovni.
Nepřipadal jste si tehdy v Československu se svým snem nastupovat za středoškolský tým trochu jako bílá vrána?
Bral jsem to vždycky tak, že ačkoliv jsem patřil k lepším hráčům ve svých kategoriích, měl jsem od začátku pocit, že mě hokej živit nebude, že musím mít ještě něco navíc. A to se mi potvrdilo. Přestože jsem hrál až do 37 let a hokejem jsem se do té doby živil, po skončení kariéry jsem musel začínat od začátku.
Šel jste znovu do školy?
Ano, vystudoval jsem sociální vědy se zaměřením na historii. Stal se ze mě pedagog.
Přesto jste ale nakonec dal zase přednost hokeji...
To ano, protože při něm teď můžu obě věci skloubit. Můžu trénovat a zároveň i učit. Mnoho lidí si neuvědomuje, že když hráč skončí s hokejem a neušetřil si tolik, aby mohl dál v klidu pokračovat ve svém životě, že to bude mít těžké. Proto jsem přesvědčený, že je důležité mít vzdělání, diplom. Aby jednou mohl být hráč svým pánem a dělat to, co dělat chce. A to je to, co plánuju na svém kempu zájemcům nabídnout.
Myslíte, že v České republice s tímhle názorem prorazíte? Tady většina mladých hokejistů bere školu spíš jako přítěž...
Já vím, v českých podmínkách tohle neexistuje. A právě v tom je ten rozdíl. V Americe jsou střední školy speciálně zaměřené na hokej. Ti kluci jsou na velmi dobré úrovni, mohou pak s přehledem pokračovat v nejrůznějších juniorských soutěžích. Anebo hrát hokej i na univerzitě.
Tomáš Kapusta
|
To tady většina lidí zná asi jen z televize. Americké filmy jsou plné příběhů sportovců ze středních škol a univerzit. Na všechny zápasy tam navíc vždycky chodí mraky lidí...
Ale tak to skutečně je. V Americe skoro každý kluk, když se ho zeptáte, co plánuje, vám odpoví: Já chci na univerzitu, hrát hokej. Nemluví hned o NHL. Jasně, je to také jejich velký sen, ale oni jsou realisti. Vědí, že nejprve musí absolvovat vysokou školu.
Takže i o tom bude váš kemp v Brumově?
Já vím, že v Česku není moc povědomí o možnostech, které jsem zmiňoval. Chci zájemcům i jejich rodičům říct, že hokej může být také prostředek vzdělání. Minimálně se ti kluci naučí pořádně jazyk a získají obraz o životě. Jsem přesvědčený, že každý, kdo stráví v cizině a na cestách aspoň rok svého života, chová se pak jinak. S větším respektem a porozuměním.
Jak důležitý je pro vás hráčův charakter?
Velmi. Hrát dobře hokej, vzdělávat se a jít potom na univerzitu, na to musí člověk tvrdě pracovat. Bez toho to nepůjde. Všichni kluci mají proto ve smlouvě podmínku, že aby u nás mohli hrát, musí se umět chovat. Jakmile poruší řád a disciplínu, nemůžou zůstat.
Kolik hráčů si hodláte v Brumově vybrat?
San Diego Sabres hraje juniorskou WSHL, která má oproti jiným juniorským soutěžím tu výhodu, že klub může mít až 14 cizinců. Proto svůj výběr nijak neomezuju, záleží, kdo bude mít zájem. Kluci budou bydlet v rodinách, budou moci studovat jazyk, chodit do školy. Ale samozřejmě nezastírám, že to bude i něco stát.
Budete hledat zájemce i v jiných zemích?
Letos zatím jen v České republice, ale později bych rozšířil kemp i jinam. Třeba na Slovensko, do Německa, Finska, Švédska či Ruska. Mám zájem o hráče z celé Evropy.
Vy už se práci s mládeží věnujete dlouho, mám pravdu?
Už 14 let. Zpočátku to bylo spíš s těmi mladšími. Operovali jsme s týmy hráčů od nějakých 6 do 18 let. A letos jsme přidali i ten juniorský. Byl to vlastně takový poslední dílek skládačky, který nám ještě chyběl. Aby naši kluci měli pořád nějakou návaznost.
Proč by si měl mladý hráč vybrat právě San Diego Sabres?
Výhodou tohoto týmu je, že jde o jeden z nejstarších klubů WSHL. V soutěži funguje od roku 2002. V Kalifornii je skvělé podnebí, prostředí, je tady oceán... Kolem hokeje se zde pohybují výborní lidé. Jsou tu místní kluci i hráči ze zahraničí. Já osobně bych třeba chtěl, aby se pak prosadili i v Evropě.
V Česku panuje v mládežnickém hokeji určitý nešvar, kdy se někteří rodiče snaží trenérům mluvit do práce. Často si myslí, že když klub finančně podporují, měl by jejich syn pravidelně hrát. Jak to chodí ve vašem klubu?
Já myslím, že v tomhle je velký kulturní rozdíl. Tady v Americe je juniorský hokej považovaný za velice prestižní. Rodiče do hokeje nezasahují. Každý hráč si platí to základní, aby mohl trénovat a hrát. Žádné sponzorské dary nejsou. A i když se někdy takový případ objeví, tak rodič moc dobře ví, že si nekupuje právo na to, že bude jeho syn hrát víc.
O výběrovém kempu, který chystáte v červenci, už jsme toho řekli dost, ale vy pořádáte v Česku i křesťanské hokejové kempy. Jak moc je pro vás víra důležitá?
Hodně, ale jsou to dvě rozdílné věci. V Brumově jde skutečně o výběrový tábor, který nemá s křesťanským nic společného. Český křesťanský hokejový tábor je součástí Hockey Ministry International se sídlem v Kanadě. V České republice organizujeme tento camp už přes 20 let. Koná se v Sokolově a účastní se ho i bývalí profi hráči, jako například Pepa Marha.
Jak jste se vlastně dostal k víře? Bylo to až po vašem odchodu do zámoří?
Ne, na vojně v Jihlavě. Bylo mi dvacet a měl jsem tehdy poměrně těžké období. Nepovedlo se to, co jsem zamýšlel, navíc jsem byl nějakou dobu zraněný a tím pádem i v určité izolaci. V té době jsem začal navštěvovat českobratrskou církev. Poznal jsem faráře Kabíčka, dostal se do jeho rodiny, kde mě moc hezky přijali. Začali mi vyprávět o křesťanství a já byl překvapený, že jsou to úplně normální lidé. Jen prostě věří v Boha a principům, které je provází celým životem.
Coby voják základní vojenské služby v zemi, kde vládli komunisté, jste asi s porozuměním k vaší náhlé náklonnosti k víře nemohl počítat...
Nikdo se mě na ni neptal, byla to moje privátní záležitost. Až teprve postupem času, když jsem hrál po revoluci za národní tým, se to někdo dozvěděl a novináři se mě pak na víru začali ptát. Já se za ni nestydím, naopak, vždycky rád řeknu svůj názor.
Na působení v Jihlavě vzpomínáte rád?
Po osobní stránce ano, ale hokejově mi nesedla. Přitom když jsem do Jihlavy šel, měl jsem pocit, že je to to nejlepší, co mě mohlo potkat. Bohužel se moje představy nenaplnily. A když to pak vypadalo, že mě převelí do nižší soutěže, zachránil mě tehdejší trenér trenčínské Dukly Jaroslav Walter. Vzal si mě k sobě a já v Trenčíně chytil druhou mízu.
Máte pocit, že kdyby si vás tehdy nevyžádal, mohla nabrat vaše hokejová kariéra docela jiný směr?
Možná. Jsou období života, kdy se nedaří, kdy máte pesimistickou náladu, ale vždycky se dá něco udělat, aby se všechno obrátilo v dobré. Když něčemu věříte a snažíte se, tak to dřív či později vyjde. V Trenčíně to pak byl rok, na který nikdy nezapomenu. Zažili jsme velký úspěch. Byli tam hráči jako Vláďa Růžička, Jirka Látal, Robert Kron či Zdeno Cíger. Nakonec jsme se dostali až do finále proti Pardubicím s Haškem v bráně. Pro mě to byl odrazový můstek.
Následovaly úspěchy v národním týmu, působení v Edmontonu, ve Finsku a zase v České republice. Kdy ve vás uzrálo rozhodnutí, že chcete nakonec žít v zámoří?
Existuje jedno rčení, které říká, že jak jednou vstoupíte do Ameriky či Kanady, jste poznamenaní na celý život. A já s tím musím souhlasit. Přestože jsem pak hrál ve Finsku, chtěl jsem se vrátit do Ameriky, dokončit si tam vzdělání a věnovat se i hokeji. Což se povedlo. Není obvyklé, aby hráč s českými kořeny trénoval hokej v Americe a vlastnil tady juniorský tým. Každopádně já bych teď chtěl tohle všechno umožnit dalším hráčům z Evropy. Ta cesta není pro každého, ale kdo má nějakou touhu cestovat a studovat, měl by to zkusit.
Manželka vaše rozhodnutí akceptovala?
Samozřejmě jsme se na všem vždy domlouvali jako rodina. Děti tehdy byly ještě malé, ale chtěli jsme, aby měly americké vzdělání. Dcera Karolína nyní bude promovat na vysoké škole farmacie a studiu se věnuje i syn Samuel, který zároveň hraje u mě v týmu.
