Do konce zbývalo necelých 150 vteřin, stav byl smírný 3:3, když se s pukem rozjel ve středním pásmu běloruský obránce Kopat. Kousek za červenou, možná z bezradnosti, vypálil. Jeho vysoká střela trefila Sala na rameni, přeskočila ho a puk posléze doplachtil do branky.
Byla to rána, ze které se favorizovaní Švédové už nevzpamatovali. Turnaj pro ně skončil, byť do té doby ani jednou neprohráli. Naopak Bělorusové byli senzačně v semifinále, ač dostali v základní části dvakrát nakládačku 8:1 od USA s Finskem a nestačili ani na Rusy. Do čtvrtfinále se probojovali z kvalifikace...
„Nemůžu uvěřit, že jsme vypadli s takovým týmem,“ vykládal tehdy hvězdný Mats Sundin.
„Tenhle zápas mě pronásleduje celý život,“ přiznal po šestnácti letech švédský gólman Salo v rozhovoru pro tamní deník Aftonbladet. „Myslel jsem si, že na něj časem zapomenu a vymažu ho z paměti, jenže to se nikdy nestalo.“
Aby ne, švédská tisková agentura TT tehdy porážku s Běloruskem označila za nejhorší olympijské fiasko v historii.
Co na tom, že Švédové prohráli především díky neschopnosti přehrát outsidera, hlavní vina se možná až příliš okatě sváděla především na Sala. A ten se sžíral pocitem viny, marnosti a postupně upadal do stále silnější deprese.
„Nechtěl jsem už dál žít, bylo to hrozné. Přemýšlel jsem o sebevraždě. Můj život byl černý a prázdný. Jsem si jistý, že nikdo nemůže pochopit, jak špatně jsem se cítil,“ popisuje. Z hrozivého stavu mu musel pomáhat psycholog, rodina a vlastní děti. A i když všechno nakonec dobře dopadlo, Salo tvrdí, že bude mít skličující vzpomínku v hlavě až do smrti.
