Hokejová reprezentace ve čtvrtek v Sazka Areně porazila Švédsko 5:4 a do Channel One Cupu vstoupila výhrou.
Petr Ton v první formaci s Janem Markem odehrál dobrý zápas. V největší šanci ale místo střely volil přihrávku na obsazeného Jana Marka. "To byla chyba," přiznal Ton.
Petře, jak jste si užil návrat do reprezentace? Byl příjemný?
Určitě. Když se vyhraje, tak je člověk vždycky rád. Navíc se po vítězství snad nebude měnit sestava, tak dostaneme šanci odehrát další zápas a podat třeba ještě lepší výkon. Víme, jak to je. Posledně se prohrálo v prodloužení a udělaly se změny v sestavě, útočníků je nás víc.
Těšil jste se hodně na souhru s bývalým parťákem ze Sparty Janem Markem?
Hodně. Skoro dva roky jsme spolu nehráli. Nejdřív to vypadalo, že budeme hrát i s Martinem Chabadou. Ale trenér to poskládal takhle, že s námi hrál Honza Bulis. Proti Švédsku to bylo spíš takové seznamování. Těch střídání při hře pět na pět moc nebylo. To až ve třetí třetině, kdy už se výsledek víc bránil. Doufám, že v sobotu proti Finsku to bude ještě lepší.
Co vaší souhře scházelo?
Na to, že jsme spolu dlouho nehráli, můžeme být vcelku spokojení. Samozřejmě to vždycky může být lepší. Ale museli jsme si zvyknout na malé hřiště v Sazka Areně, nebyl čas si spolu zatrénovat. V pondělí jsem s klukama netrénoval, ve středu trénink nebyl, jen regenerace. Začali jsme z fleku.
Takže ke spokojenosti chyběl jen vstřelený gól?
Já bych to tak ani neřekl. Jsem spokojený. Vyhráli jsme, tak je to v pohodě. Hodně jsem si zahrál, díky tomu, že jsem byl využívaný na přesilovky. Měl jsem hodně střeleckých pokusů. Mrzelo by to hodně, kdyby vyrovnali a nevyhráli jsme. Ale tak to chodí. Někdy člověk do puku dvakrát plácne a dá dva góly, někdy se to nepovede. Naštěstí je nastříleli jiní kluci.
Ke gólu jste měl ve třetí třetině blízko. V přečíslení dva na jednoho jste ale místo střely hledal obsazeného Jana Marka. Byla to chyba?
Přesně tak. I trenér mi to říkal. Ale víte, já už jinej nebudu. Vedete pět dva a chcete ukázat něco navíc, předvést ještě hezčí akci. Viděl jsem, že tam obránce padá, snažil jsem se zakombinovat. Musím přiznat, že když to pak bylo pět čtyři, tak jsem si na to vzpomněl a říkal si: 'Doufám, že tě to nebude mrzet'.
To asi byl klasický moment, kdy jste si vzpomněl na vaši dřívější souhru, že?
Přesně tak. My to takhle spolu měli secvičené. Když jedeme dva praváci a ten vpravo má puk, tak se snaží toho druhého hledat.
V první třetině jste naopak při zakládání akce v přesilovce nahrál soupeři. Oddechl jste si, když při nájezdu na Milana Hniličku minul branku?
To byl vyloženej námaz. Snažil jsem se dát co nejrychlejší přihrávku a prostě jsem se unáhlil. Myslel jsem, že ten hráč půjde hned ke mně, ale on to ustál, zkusil jsem přihrát vzduchem, ale ta žabka mi nesedla. Namazal jsem mu. A v tu chvíli mi pořádně zatrnulo. Ještě něco takového a snad už toho beka při přesilovkách hrát nebudu. Kdysi jsem to pod panem Hadamczikem takhle hrál, za Slávy Lenera taky. A najednou, bez nějakého tréninku, když se dozvím, že jdu hrát beka na přesilovky a rozvážím puky, tak na to už nejsem zvyklej.
V Moskvě tedy raději tuto roli odmítnete?
To zase ne. Jsem v této pozici víc u puku. Člověk má v přesilovkách pořád co zlepšovat. Ale hlavní jsou góly. Člověk to do té branky může kdovíjak došmudlat, ale když dá gól, tak se to počítá. Nehraje se na hezkou kombinaci.
V závěru jste byl v době švédského náporu vyloučený. To byl těžký moment, že?
No, kdyby to bylo za stavu pět čtyři, tak je to ještě horší. Bylo to pět tři. Ale určitě to nebylo příjemné. Bylo pár minut do konce. Snažil jsem se jít přes hráče, ale on jak udělal krok, tak šikovně upadl. Vůbec jsem ho nepodrazil. On udělal krok dopředu a spadnul. Rozhodčí stál tři metry přede mnou a musel vidět, že jsem ho nepodrazil. Je to šikovnost toho hráče. Takové zákroky se prostě dneska pískají.
Váš tým ve druhé třetině jasně dominoval, získali jste náskok. Proč to vlastně bylo v závěru takové drama?
Už jsme chtěli hrát hodně na krásu. Po gólu na pět tři jsme trochu znervózněli. Už jsme si tolik nevěřili na puku.
Zápas se hrál ve velkém tempu. Byl to velký rozdíl oproti extralize?
Těžko to porovnat. Na tomhle malém kluzišti v Sazka Areně bylo všechno rychlejší. Osobně to můžu porovnat jenom se zápasem se Slavií, který jsme tady hráli a který je vždycky hodně vyhecovaný. A to tempo se dá srovnat. Bylo podobné.
Byl pro vás zápas v reprezentaci po dvou letech něčím mimořádný?
Kdybych byl o deset let mladší, bral bych to jinak a byl bych asi nervóznější. Ale díky tomu, že mám dost těžkých zápasů odehraných, a to jak v evropských ligách, tak na Spartě, tak už to člověk tolik nebere. Něco jiného by to případně bylo na mistrovství. Tam kdybych přijel jako nováček, asi by to bylo těžší.
A k účasti na šampionátu v Kanadě vám návrat do národního týmu dává šanci. Jste rád, že jste spor s trenérem Hadamczikem urovnal?
Určitě. Kdybychom si to mezi sebou nevyříkali, tak bych tady nebyl. Řekli jsme si plno věcí. A když cítím od trenéra zájem, nemám důvod, proč nereprezentovat.
