Chce vrátit Pardubice na špici extraligy. Do letní přípravy se proto Miloš Říha mladší opřel se vším elánem; snaha nic nezanedbat ho letos nepustila ani na dovolenou.
„Nakonec jsem rád, že jsem nikam neodjel, nedokázal bych si to moc představit. Bylo potřeba stihnout spoustu práce okolo týmu a vše nachystat. Nejsem zastáncem toho, že se to pak nějak udělá samo. To se neudělá nikdy,“ je si vědom.
Z nasazení obměněného realizačního týmu, do nějž nově patří i asistent Václav Baďouček, trenér brankářů Vladimír Dohnal a kondiční kouč Petr Mocek, má dosud výborný pocit. „Jeho členové jsou hrozně pilní,“ pochvaluje si 33letý kouč. „Pokud si tuhle morálku udržíme, přenese se to pozitivně i na samotné mužstvo,“ doufá Říha mladší, jenž se trénování věnuje od roku 1999.
Původně chtěl být stavařem nebo architektem
Narodil se v Ostravě, ale většinu dětství prožil ve Zlíně, jedné z otcových hráčských a později trenérských „štací“. Právě tam také poznal současného kolegu Baďoučka.
„Venca tehdy přišel do Zlína jako velká posila do obrany a táta se přibližně v mém nynějším věku vrhnul na trenérskou dráhu jako asistent. Byli skoro stejně staří, s Badim docela kamarádili. Pamatuju si ho jako fajn člověka,“ vypráví Říha mladší o Baďoučkovi.
On sám začal ve Zlíně hrát hokej, ovšem na vrcholový sport musel kvůli kloubní vadě zapomenout. Tomu, že se po vzoru otce stane trenérem, však zprvu nic nenasvědčovalo. Hlavou se mu honily úplně jiné myšlenky.
„Chtěl jsem studovat stavařinu, být architektem, nebo něco podobného,“ vzpomíná Říha mladší s úsměvem na středoškolská léta v Karlových Varech, kam se mezitím s rodinou přestěhoval. Později se nicméně ve známém lázeňském středisku ujal trénování malých dětí. „Bylo to takové zpestření, dělal jsem to pro zábavu,“ přibližuje svoje první zkušenosti.
Při vysokoškolských studiích se vrátil do Pardubic
Přípravku ve Varech vedl dva roky, ale táhlo ho to do Pardubic, kde si jeho táta ve druhé polovině 90. let udělal skvělé trenérské jméno.
„Když jsem sem šel studovat na univerzitu, ptal jsem se pana Martince (dnes šéftrenéra klubu), jestli by pro mě neměl místo u mládeže. Dal mě k žákům a pak mě každý rok posunuli výš, až jsem skončil u dorostu. To už bylo poměrně zajímavé - tehdy jsem si řekl, že se trénováním budu zabývat naplno,“ popisuje Říha mladší.
Dostal k tomu víc než dobrou průpravu - odmala se motal kolem mužstev, jimž šéfoval jeho otec, a veškeré dění, včetně úspěšných pardubických sezon, měl z první ruky. Leccos stačil vstřebat.
„Viděl jsem, jak se chystají v létě, jak probíhají tréninky a příprava na utkání. Mohl jsem si z toho něco sám brát, ale později jsem tátovi říkal i svoje nápady a poznatky. Některé tréninky mi dovolil vést,“ upozorňuje Říha mladší.
Od táty se učil reagovat na soupeře
Pro otce plnil rovněž úlohu pozorovatele. „Dělal jsem několik let ´černou práci´ - videotechnika ještě nebyla na takové výši a přenosy tak běžné jako dneska. Jezdil jsem se mu dívat na utkání nejbližších soupeřů, analyzoval je. Mohl tak reagovat na jejich herní systémy v tréninku i potom v zápasech a já se to od něj učil,“ říká s tím, že podobná spolupráce následně fungovala i na dálku během angažmá Říhy staršího v ruské KHL.
V roce 2003 odletěl na stáž do Ameriky, což pokládá za skvělou „školu života“. „Kromě trénování jsme pořádali i dětské kempy a ještě jsem chodil do práce. To byl extrém - patnáct hodin nebo i víc jsme byli na nohách. Bylo to těžké,“ líčí. I přesto uvažoval o tom, že se za oceánem usadí natrvalo. „Ale měl jsem v tu dobu doma dvě rozběhnuté vysoké školy. Na druhou, trenérství v Olomouci, jsem byl zrovna přijatý. Proto jsem odcestoval zpátky,“ vysvětluje.
V Hradci dělal šéftrenéra Sportovního centra mládeže
Poté, co mu v Pardubicích vypršela smlouva, mohl kývnout na místo asistenta v první lize dospělých. Zlákala ho však jiná slibná příležitost - Hradec Králové mu nabídl funkci šéftrenéra tamějšího Sportovního centra mládeže.
„Byl to docela skok a v 26 letech zároveň velká šance,“ uvědomuje si kouč. „Navíc jít z Pardubic do Hradce bylo hodně specifické. Začátky byly složité, trochu bych to přirovnal k tomu, když se teď posouvám do pozice hlavního trenéra ‚áčka‘. Má to podobnou atmosféru. Musíte se tím prokousat - důvěra lidí okolo se časem začne měnit, ale musí to být samozřejmě podpořené výsledky,“ říká Říha mladší.
Miloš Říha mladší na střídačce Královských lvů Hradec Králové
Při tátových návštěvách z Ruska byl pod jeho dozorem. „Jezdil se do Hradce dívat a byl ke mně vždy dost kritický, i když jsme třeba vyhráli 10:1. Řekl bych, že to bylo až nezdravé,“ usmívá se Říha mladší. „Asi mě tím tehdy chtěl postrčit co nejdál,“ přemítá.
Místo o záchranu bojovali na čele dorostenecké ligy
Na „šichtu“ odvedenou v hradeckém klubu je pyšný. „Ve starším dorostu bylo jen 15 hráčů a bylo to víceméně odsouzené k sestupu. S tehdejším sportovním ředitelem Robertem Horynou jsme mužstvo začali doplňovat; dopřál mi prostor, abych to mohl dělat, jak chci, a v tom byla moje velká výhoda,“ míní Říha mladší.
Hradeckým mladíkům naordinoval tvrdý dril. „Trénovali jsme daleko víc než všechny ostatní kategorie, možná nejvíc v republice. Z boje o záchranu jsme za rok byli v play-off a pak vyhráli základní část. V tu dobu jsme už měli šest reprezentantů. To byl obrovský pokrok,“ říká Říha mladší, později rovněž asistent u hradeckého A-týmu.
V in-line hokeji koučoval Hemského, vedl i florbalisty
Dirigoval také týmy pardubických florbalistů a in-line hokejistů. I díky tomu toho má navzdory svému mládí spoustu za sebou. „Včetně mládeže, a to nepočítám pozice asistentů, jsem odkoučoval přes 450 zápasů,“ konstatuje. „Pro mě osobně to byla velká zkušenost. V in-linu jsme se dostali do semifinále, měl jsem tam Aleše Hemského, Luďka Brože a další,“ podotýká Říha mladší.
Trénování florbalistů vzal v momentě, kdy ještě netušil, že se objeví nabídka z Hradce. Chvíli se snažil oba sporty zvládat paralelně, ale cítil, že to není ono: „Florbal jsem chodil jen koučovat, na přípravu nebyl kvůli hokeji čas. Až když mi skončila sezona v Hradci, mohl jsem se do něj ponořit na sto procent.“ Což znamenalo v play-off první ligy.
„Šli jsme do něj z ne zrovna dobrého postavení. Ale sedlo si to takovým způsobem, že jsme soutěž díky vyřazovací části vyhráli,“ vybavuje si.
Uplatnil se rovněž jako hráčský skaut
Ještě za pardubické „vlády“ někdejšího generálního manažera Kusého se osvědčil též jako skaut hráčů.
„Jsem přesvědčený, že je velmi málo hokejistů, které bych neznal,“ prohlašuje sebevědomě. „Pochopitelně, že jsem všechny hráče na světě neviděl na vlastní oči, ale jestliže mi někdo řekne jméno, většinou mi aspoň nějaká informace o něm naskočí. Když za mnou přijde Salfa (sportovní manažer Pardubic Dušan Salfický), vím, o kom se bavíme,“ dodává Říha mladší.
Jedním z jeho posledních úlovků byl Matouš Venkrbec, vytáhlý útočník, jejž si Pardubice letos vypůjčily na závěr základní části a na play-off z prvoligového Prostějova. „Znám ho už někdy od žáků. Má velmi dobře vyvinutý cit pro hru a pro mužstvo je velmi platným, přestože není nejlepší bruslař. V Pardubicích šel nahoru každým střídáním. Věřím, že se v budoucnu ještě může ukázat,“ říká kouč. Jediné minus je, že Venkrbcovi nadále běží kontrakt v Prostějově, takže bude Východočechům k dispozici pouze na střídavé starty.
Na hokej má v zásadě stejný pohled jako jeho otec
Jako progresivní kouč Říha mladší pozorně sleduje moderní trendy a snaží se inspirovat trenérskými školami v Evropě i v zámoří. „Jsou mužstva, která zařazují nové herní prvky, ale i taková, která to dělají pořád stejně. Ta jsou samozřejmě mnohem čitelnější. Velmi důležitý je však vývoj a připravenost hráčů jako jednotlivců. Jejich dovednosti rozhodují utkání, což jsme mohli vidět na nedávno skončeném mistrovství světa v Praze a v Ostravě,“ poznamenává.
Na hokej má de facto stejný pohled jako jeho otec, často ho spolu probírají, navíc jsou v Pardubicích sousedy. „Zabíháme při tom do vyložených detailů... Jasně, že se sem tam na něčem neshodneme, ale nikdy to není zásadní taktická věc,“ tvrdí.
Miloš Říha mladší na střídačce Pardubic se svým otcem
Říha starší proslul jako trenérský stratég-bouřlivák a emoce umí dát najevo i syn. Kdysi se dokázal „rozparádit“ víc, než by si sám představoval - problémy ukočírovat vlastní „výlevy“ měl během derby s Pardubicemi, když vedl hradecké dorostence.
„Nemělo to daleko k tomu, co najdete na YouTube - jak chtěl kouč z NHL napadnout rozhodčího. Musel jsem se hodně držet. Myslím, že i sám sudí nakonec uznal chybu a vyřešilo se to jen domluvou,“ říká. „V průběhu let jsem poznal, že impulzivní být můžete jen tehdy, když to mužstvo potřebuje. Jinak ho to ovlivní negativně,“ dodává.
S tátou jsou si vizuálně čím dál podobnější
Po otci nezdědil jen část povahových rysů; jejich příbuzenský vztah čím dál víc prozrazuje i jeho tvář.
„Jak jsme teď oba byli během play-off šediví a zarostlí, lidi si z nás dělali legraci, že jsme spíš jak sourozenci. To pro mě nebyla moc lichotka, když vezmu, kolik mi je. Proto se vždycky směju, když někdo říká, že jsem strašně mladej. Tak to vůbec neberu. Tím, jak jsem začal brzo, se nějak mladý ani necítím. Trenérská práce je opravdu strašně psychicky náročná a vyčerpávající,“ připouští kouč.
Možnost dosáhnout usilovnou dřinou úspěchu ho však žene dopředu, nabíjí ho. Ideální scénář? „Hráči začnou dávat víc gólů, udělají nejlepší sezony v kariéře, dostanou se do národních týmů... Úroveň mužstva se začne zvedat, což se projeví na celkovém klimatu i v postavení klubu. Ocení to fanoušci, zaklapne to do sebe,“ nastiňuje Říha mladší.
Letos, kdy stál jako asistent na střídačce A-týmu Pardubic nejprve po boku Zdeňka Venery a posléze svého otce, se to podle něho dokonale podařilo Litvínovu. „Jeho velkou výhodou byla osobnost Růči (Martina Ručinského) - ten ukázal ostatním hráčům směr. Je důležité, abyste měl někoho takového s vynikající výkonností do kabiny - pak může být vaše mužstvo silnější než to, které má papírově lepší kádr,“ říká kouč.
Čáslavovi má být v kabině k ruce posila Rolinek a další
Čerstvý příchod mistra světa z roku 2010 Tomáše Rolinka, který neprodloužil smlouvu v pražské Spartě, ho proto velmi potěšil. Pětatřicetiletý pardubický odchovanec Rolinek totiž bývá považován za rozeného vůdce.
„Loni se vrátil Časy (obránce Petr Čáslava, kapitán týmu) a v uplynulé sezoně odvedl neskutečný kus práce, klobouk dolů. Za mužstvo se mohl roztrhat. Ale přišlo mi, že v tom byl občas sám, což bylo i pro něj hrozně obtížné. Je nutné, aby měl další podporu - musí se vytvořit silné jádro mužstva o minimálně pěti hráčích, kteří to potáhnou,“ zdůrazňuje Říha mladší. A pokračuje: „I k Ručinskému se přidali Hübl, Lukeš, Petružálek, Francouz nebo Kubát. Nemůže to být postavené na jednom hráči nebo jen na trenérovi - to by se z toho pak zbláznili a efekt by to stejně nepřineslo.“
K vyšším příčkám by Pardubicím měly pomoci též návraty dalších hokejistů, kteří mají vazbu na klub i na město. „Jedním z nich je například Michal Šeda. Sice tu nepatřil k lídrům a v minulosti ani nesbíral tolik bodů, ale je to Pardubák a poctivý hráč, který udělá pro vítězství a úspěch maximum. Takové hokejisty bychom chtěli do klubu postupně přivádět,“ uvádí trenér na adresu 32letého zadáka, jenž odehrál předchozích pět a půl sezony v dresu Košic a ze slovenské extraligy má z českých hráčů nejvíc medailí.
Na „relax“ čas není, volno se snaží trávit s dcerou
Při enormním pracovním vytížení Říha mladší téměř nemá kdy na relaxaci. Dřív chodil pravidelně do posilovny, projet se na kolečkových bruslích, zahrát si florbal... „Teď skoro nesportuju, i když je pravda, že si tím člověk odpočine nejvíc. Někdy si jdu večer zaběhat,“ říká.
Vzácné volné chvíle investuje do tříleté dcerky Nikoly, v její přítomnosti se rád odreaguje. „To je perfektní, bohužel času moc není. Když jsem byl malý, s mým tátou to bylo totéž. Lidi, co si prošli profesionálním sportem, tohle znají. Je to taková oběť vůči rodině,“ mrzí Říhu mladšího.
