Je to zázrak, že se vám povedlo už třetí sezonu za sebou dostat do play-off na poslední chvíli?
Už je to tak dané, asi to tak musí být. Je to neuvěřitelné, ale opět nám to vyšlo. Roli v tom určitě hraje i jistý kus štěstí.
Ozývají se však hlasy, že Vítkovice nehrály naplno. Bylo něco takového na ledě znát?
Ne, nebylo. Vítkovičtí do poslední chvíle doufali, že se dostanou do šestky. My i oni jsme do poslední chvíle věřili, že dáme nějaký gól, a to se nakonec podařilo nám.
Co byste tedy řekl pochybovačům, kteří tvrdí, že vámVítkovice postup ulehčily?
Ať se podívají na nějaké jiné mančafty. My jsme bojovali, šlo nám o krk.
Na jiné mančafty? Neřešili jste se spoluhráči třeba nezvyklý poměr vyloučených 2:9 v utkání České Budějovice – Liberec?
To jsme neřešili, ale Budějovičtí prohrávali 1:3 a najednou to bylo 4:3. Obviňovat někoho je těžké. Je to sport, každý se na to dívá samozřejmě jinak. Sport je vrtkavý a vždycky se nějaké pochybnosti objeví. Hokej je navíc nesmírně rychlá hra a během chvíle mohou padnout dva tři góly.
Vy jste v Třinci v roce 1998 zažil finále extraligy. Co by se muselo stát, aby se Oceláři dostali letos tak daleko?
Tak především, do finále je ještě strašně dlouhá cesta. My se nyní musíme soustředit hlavně na první krok, na Plzeň. Uvidíme. Mohli bychom jim však vrátit prohru z úterka. Budou to těžké zápasy. A vyrovnané.
V úterý jste doma s Plzní prohráli 2:4. To jste hráli hodně těžkopádně. Neovlivní to celou sérii?
Teď z nás snad všechna tíha spadla. S Plzní a pak s Vítkovicemi to byly nesmírně náročné zápasy na psychiku.
Pomohla vám výměna trenérů?
Říká se, že to vždy bývá nějaký impulz, protože hráči se chtějí před novými trenéry vytáhnout.
Co trenéři změnili?
Hlavně nám říkali, abychom byli v klidu, abychom nehráli ve stresu. Zdůrazňovali, že hokej hrát umíme, že musíme jen zabojovat, a vyšlo to.
