To je pro hráče v NHL docela zásadní problém, ne?
Za sezonu musím letět tak osmdesátkrát a pokaždé zestárnu o pár let. Takže jsem teď vlastně už důchodce. Nebo spíš mrtvola.
Jak jste tedy zvládl tak krkolomnou výpravu do Prahy?
Držel jsem v náručí malinkého syna a sám se klepal.
Bál jste se ve vzduchu vždycky?
První dva roky v NHL jsem byl v pohodě. Ale pak jsem zažil pár cest do Pittsburghu. Nad ním bylo vždycky hrozné počasí. Tam ty moje problémy začaly. Nevím, proč se vůbec v Pittsburghu hraje NHL.
Na letištích jste toho musel zažít hodně, ne?
To víte. Kolikrát jsme kvůli mlze nemohli vůbec odstartovat. A u nás v Edmontonu bývají čtyřicetistupňové mrazy. Musí odmrazovat křídla a někdy se to nepovede...
Aspoň pak máte radost, když se do sousedního Calgary použije náhradní doprava a vy se vezete autobusem, ne?
Jenže ono jako naschvál je pokaždé krásné počasí.
Legendární Wayne Gretzky si prý na palubě hladil skleněného slona pro štěstí. Kdekdo si při nástupu lokne alkoholu na kuráž. Jak se svou fobií zápasíte vy?
Já nepiju. Pomáhá mi, když cestuju s týmem. Snáším to všechno líp, než když letím jenom s manželkou a malým.
Vaše paní strach nemá?
Kdepak, ta má úplně jinou povahu. Bere to všechno s rezervou. Jenom mi připomíná, abych ten strach nepřenášel na kluka.
Nesnažíte se po startu usnout a veškeré nepříjemnosti zaspat?
Neusnu nikdy. Po cestě na mistrovství jsem nezabral ani na chvíli.
