Řekněte, kolik spoluhráčů vám při představování začalo vykat?
Snad žádný, ale je pravda, že jsem většinu vůbec neznal. S žádným jsem se osobně nesetkal. Je jasné, že nikdy nevíte, co můžete od toho prvního setkání očekávat. Ale bylo to fajn. Podali jsme si ruce, zjistili, že jsme si všichni rovni, že jsme jedno mužstvo.
Trénoval jste s druhým pardubickým brankářem Martinem Růžičkou. Jaký na vás udělal dojem o 22 let mladší parťák?
Musím přiznat, že když jsem přišel do kabiny, tak jsem netušil, který to je. Slyšel jsem o něm, ale ty tváře jsou pro mě nové. Jinak jsme si trochu zablbli na hřišti, zkusili jsme si baseball (házeli míčky, které chytali do baseballové rukavice), do toho zkusili trošku toho brankářského tréninku. Bylo to fajn.
Ten program jste vymýšlel vy?
Ne, to plánoval trenér brankářů (Jaroslav Landsman). Chytali jsme spolu v dorostu, dobře se známe.
Jaké to vlastně bylo zase po letech vyrazit na trénink do Pardubic?
Raději už jsem z Prahy vyjel v neděli večer. A na letním tréninku jsem tady po dvaceti letech, v roce 1990 jsem pak byl ještě v Jihlavě. Je to nový a je to zajímavý.
Místo v šatně jste si vybral stejné?
Kdepak, dostal jsem ho přidělené. Mám tam skříňku, vlastně ani pořádně nevím, kde to je.
A na ní tradiční číslo 39.
Ne. V extralize plánuji hrát s devítkou jako za mlada. Číslo 39 jsem měl v NHL.
