Při prohlížení knihy mu často vyskočil úsměv na tváři, Vlastimil Bubník u starých fotografií vzpomínal na doby slavné a minulé. A také zavzpomínal na některé střípky z doby své bohaté a úspěšné kariéry. A mimo jiné při otázce, jestli přijde na dnešní utkání s Plzní, odpověděl: "To ne, já už nikam nechodím. Navíc Plzeň jsem neměl nikdy rád."
Jak založili Rudou hvězdu?
Klub vznikl na rozkaz. Jenže hokejisté z Brna do něj šli ochotně. "Společně jsme se domluvili. Byli jsme v jednotlivých klubech, ve Zbrojovce, v Králově Poli. Najednou vzniklo nové mužstvo a v tehdejší době chodili hráči k vojsku, nebo k policajtům. My tady měli policejní jednotky, tak jsme šli. Jednou jsme byli v Králově Poli poslední, jednou předposlední, jednou Zbrojovka vypadla. Chtěli jsme, aby se hrálo něco pořádně, tak jsme se domluvili a šli jsme do Rudé hvězdy. A potom jsme byli pořád první. Věděl jsem, že budeme dobří. Kometa si potom vybírala ty nejlepší hráče. Policajti potřebovali, abychom byli dobré mužstvo, abychom je propagovali."
Brečeli na konci první sezony?
V roce 1954 v ligovém finále remizovala Kometa se Spartou 1:1, což znamenalo pro Brno jen druhé místo o skóre. Někteří hráči prý brečeli. Jak to skutečně bylo? "Nebrečeli jsme, to ne. Ale možná někteří kluci byli smutní, když přišli první sezonu do Brna na vojnu jako Jirka Kolouch a chtěli vyhrát titul."
Měl raději fotbal, nebo hokej?
Hrál oboje skvěle, ale jednu dobu měli funkcionáři tendenci nutit obojživelníky, aby si vybrali. "Ale bylo mi to jedno, ani na jednom jsem nelpěl víc. Mohli si říkat, co chtěli. Přechod mně nevadil. Člověk si musel jen chvíli zvykat na brusle. Na fotbale jsem si běhal po vlastních, ale na bruslích jsou ještě železa, která mi určují, kudy jet," směje se.
Házeli je do starého železa?
V době, kdy hrával, bylo zvykem, že hráči po třicítce byli staří, novináři je posílali do důchodu a fanoušci na tyto borce pokřikovali ne zrovna pěkně. Bubníkovi s Bronislavem Dandou se však toto vyhnulo. "Na nás nikdo nepokřikoval. My jsme byli tak dobří, že se na nás naopak lidi chodili pořád dívat. Museli jsme se snažit a oni nám neustále fandili."
V NHL by se prosadil
Zámořská NHL byla na přelomu 50. a 60. let jen pro vyvolené. Hrálo ji šest klubů, v nich ti nejlepší kanadští profíci. On mohl vidět utkání na zájezdu v roce 1960. "Myslím, že bych se v NHL prosadil. Ti profíci nebyli lepší. Byl to trochu tvrdší a nečistý hokej. Já měl rychlost a techniku, oni nebyli technicky na výši."
Navíc dokonale ovládal při svých únicích neomylné zakončení blafákem. Hovoří o něm však skromně. "Přijde sám od sebe. Člověk musí před brankářem něco vymyslet. Měl jsem ho vžitý a zvládal jsem ho podle potřeby na bekhend i na forhend."
O Bronislavu Dandovi
Byl to jeho dlouholetý a také nejlepší spoluhráč. Jeden bez druhého by patrně nebyli tak výjimeční. "Tehdy bych nikoho lepšího nenašel. Byl velice rychlý a skvěle mě dokázal uvolnit. To byla vynikající spolupráce. Fungovala poslepu, ani jeden z nás druhému nemusel nic říkat, co má dělat. Byli jsme i velice dobří kamarádi, ale teď se potkáme jen málo, protože má jiné zájmy. Ale když se uvidíme, tak pokecáme. Pořád hraje nohejbal. Já si občas si něco málo zahraju, třeba tenis."