"Bylo čtrnáct dní před odletem na olympiádu," vzpomíná Prospal s odstupem patnácti let na nešťastnou událost, při které si zlomil kotník.
Co se přesně stalo?
Hráli jsme v Ottawě a po vyhraném buly v útočném pásmu poslal můj tehdejší spoluhráč z Philadelphie Petr Svoboda puk po mantinelu za bránu. Já si pro něj sjížděl, jenže mě tam nabral Lance Pitlick, se kterým jsem hrál tři roky na farmě v Hershey, tak nešťastně, že se mi zkroutila noha do pozice, v jaké by neměla být. Skončil jsem tak, že jsem byl tři měsíce mimo hru. To jsou věci, na které nechci moc vzpomínat.
Byl to asi nezaviněný zákrok, že?
To víte, že jo. To není tak, že tam šel s tím, že zraní nějakýho Vencu Prospala. On hrál dost do těla, byl to prostě takový bijec. Smůla byla, že se mi zasekla brusle v nějaké díře v ledu. Já padal na jednu stranu a noha zůstala ve stejné poloze. Zaplaťpánbůh, že to tenkrát odnesl jenom kotník.
Přišli o NaganoVe své době patřili ke špičkovým hokejistům a doufali, že se podívají do Nagana. Na turnaj, kvůli kterému se poprvé v historii zastavila i slavná NHL. Jenže měli smůlu, ani jeden se na legendární olympiádu nakonec nedostal (více o tématu čtěte ZDE). iDNES.cz připravil s několika z nich rozhovory: Jak se s odstupem dívají na tehdejší dobu? Litují ještě? Jak často vzpomínají na Nagano? |
Bylo vám hned jasné, že máte po Naganu?
Samozřejmě, to jsem věděl hned.
Cítil jste v tu chvíli lítost, nebo spíš vztek na toho protihráče, i když za to nemohl?
To ne, spíš jsem cítil celkové zklamání z toho, že jsem se zranil ve špatný moment. Obrečel jsem si to, byl jsem mladý kluk.
Proto pro vás musela být nominace velkým překvapením. Jak se to celé seběhlo?
Pan Hlinka byl tehdy na inspekci po NHL a muselo se nahlásit prvních osm devět hráčů. Já byl mezi nima. Byla pro mě neskutečná pocta, že jsem se mezi ty kluky dostal. Jenže potom se ten sen, že si zahraju na olympiádě v Naganu, rozplynul.
A navíc přišla paradoxní situace: Philadelphia vás během olympijské přestávky vyměnila do Ottawy, kde jste se potkal s Pitlickem.
Byl to paradox, ale to je součást hokeje. Stalo se. Já nikdy nezapomenu na ten moment, kdy jsem potom zranění seděl v kabině a přišel za mnou spoluhráč Joel Otto, což byl jeden z nejlepších centrů té doby, a řekl mi: Nic si z toho nedělej, protože seš mladý kluk a máš všechno před sebou.
Vyrovnal jste s tím zklamáním rychle?
Co jiného jsem mohl dělat? Člověk mohl akorát fandit. Pamatuju si, jak jsme se všema českýma klukama v Ottawě byli šťastní, když kluci dokázali vyhrát.
Četl jsem, že jste ale na olympiádu ani nekoukal. Je to pravda?
Je to tak. Už jsem se pomalu zapojoval do tréninku, takže jsem normálně chodil na zimák. A jelikož zápasy byly kvůli časovému posunu pozdě v noci, tak jsem koukal jenom na sestřihy. Ale radoval jsem se stejně, byl to neskutečný úspěch. Já si myslím, že s odstupem času se to doceňuje víc a víc.
Pořád vás to mrzí?
Člověk nemůže žít minulostí. Až jednou skončím s hokejem, tak si na to třeba vzpomenu. Ale jinak na to už vůbec nemyslím.
Vy jste si všechno vynahradil o dva roky později na mistrovství světa v Petrohradu, kde jste vyhrál zlato.
Přesně tak. Tenkrát jsem byl mladý kluk, který de facto začínal svou kariéru v NHL. Měl jsem v ní odehráno nějakých 40, 50 zápasů. Na to se nedalo koukat jinak, než že se to stalo. Pořád jsem měl šanci na nějaký velký týmový úspěch. Mě mrzelo třeba i to, že nám s Philadelphií uteklo vítězství ve finále Stanley Cupu. Člověk si říká, že se to může ještě někdy povést. Když jsem viděl ty starý chlapy v kabině, jak pláčou, tak jsem si říkal, co blázní. A nakonec uteklo skoro dvacet let a ty se tam už nemusíš nikdy dostat. Každá šance na úspěch by se měla chytit za pačesy a urvat to v ten moment. Protože nikdy nevíš, jestli se to vrátí. Nikdy!
To si člověk asi vždycky uvědomí, až když je starší, že?
Asi jo. Taková je evoluce člověka, jeho těla a mysli. Je strašně málo mladších kluků, kteří to mají v hlavě srovnaný. Já jsem si to tenkrát neuvědomoval.
