"Samozřejmě občas si člověk na něco vzpomene, ale že bych bilancoval a hodnotil, to ne. Zatím jsem v rozběhnuté sezoně, dohraju ji a uvidíme, co bude dál," tvrdí s úsměvem.
Přesto, když si sám na něco vzpomenete nebo vám někdo něco připomene, vzpomínáte rád?
To určitě. Na každou štaci, na které jsem byl v kariéře, vzpomínám rád. Všecko mi něco dalo a nikde jsem nebyl vyloženě nespokojený.
Za dlouhou kariéru jste dělal spoustu rozhovorů, cítíte se jako hodně mediálně vytížený hokejista, nebo je to tak akorát?
(úsměv) Ale spíš tak akorát, to k tomu patří. A pokud se novinář chová slušně, tak nemám problém dělat rozhovor, nebo se s někým bavit. Pokud je to na slušné úrovni, rád odpovím.
Jsou nějaké otázky, na které jste odpovídal nerad a tolikrát, že jste si říkal, že by bylo lepší, kdyby se na ně už nikdo neptal?
Je pravda, že se opakují třeba otázky na moje začátky, ale to je normální a když ta otázka je, tak ji odpovím znova. Problém mi to nedělá.
Jak dlouho už odpovídáte na otázku, kdy skončíte?
(smích) To nevím. Že by se mě někdo vyloženě zeptal, kdy skončím, to ani ne. To spíš, jak dlouho chci ještě hrát a většinou odpovídám, že nevím, že záleží na zdraví a jak se budu cítit. Uvidím, až dohraju sezonu. To teď říkám poslední tři roky, to je pořád stejné.
Opravdu vás nikdy osobně nenapadlo si položit otázku a necháváte to na každoroční rozhodnutí po sezoně?
Člověku to bleskne hlavou, jestli bude ještě hrát příští sezonu, nebo nebude, ale já to nijak neřeším a nechci si dávat žádné pevné datum. Až to přijde, tak to přijde.
Na vrcholové úrovni hrajete dvacet let. Jak se za tu dobu změnil hokej?
Změnil se hodně. Když jsem začínal hrát v Olomouci tehdy první ligu, od té doby je hokej silovější, rychlejší, agresivnější. To jsou všechny sporty, všechny se vyvíjí a jdou dopředu. Je to znát.
Jak se změnili spoluhráči za tu dobu?
Tak na ty já si nestěžuju nikdy a změnili se tak, jak bylo potřeba. Jak se musí měnit každý hráč, pokud chce hrát.Musí se přizpůsobit soutěži, ve které hraje, aby na ni stačil. To je i v běžném životě. Pokud chce někdo vyniknout, tak se musí snažit, aby byl lepší než ostatní.
Vy jste si to během kariéry stihl uvědomovat, že se hokej mění, nebo to přichází postupně?
To už je tak dané a jde to pozvolna. Mění se podmínky pro hráče, jsou lepší hokejky, výzbroj, je víc regenerace, než bývalo dřív. Jsou jinak postavené tréninky a tím se i výkonnost zvyšuje. Tréninky jsou náročnější, než bývalý dřív.
Říkáte, že hokej je silovější. Mohla to být vaše výhoda, protože to je vlastnost, která je vám šitá na míru?
(úsměv) Nemyslím si. Teď je také spousta hráčů, kteří jsou siloví. Je to i tím, že se s posilovnou začíná dřív, než se začínalo. Teď už posilují i děti, což podle mě není dobré. Ale začíná se se vším daleko dřív a potom je to na tom sportu znát. Taky si myslím, že z toho pramení víc zranění. Všecko nese svoje důsledky.
Zmínil jste hokejky. Máte pořád stejnou lopatu, stejně zahnutou čepel, nebo jste se jejich vývoji nějak přizpůsoboval?
Když jsem začal hrát v béčku nároďáku, vyfasoval jsem hokejky po Radku Kampfovi, který měl tehdy úraz. A s tímhle vzorem jsem hrál strašně dlouhou dobu. Možná jsem si to víc zahnul. On měl velkou lopatu a ta mi zůstala. Zmenšil jsem si ji, až když jsem šel hrát do Kanady, protože tam se regule hlídají přísněji. Tak jsem ji trochu zúžil a zkrátil, ale nebylo to nějak extra moc.
V 90. letech vznikl i váš medailon v České televizi a tam Robert Záruba upozorňoval na to, že máte proti ostatním extra dlouhou čepel, se kterou všechno vyšťouráte…
No tak oni si vždycky něco najdou, ale nemyslím si, že by tam byl takový rozdíl proti ostatním. Každý má něco. Třeba Robert Reichel má extrémně podtočenou hokejku.
Jako spoustu hokejek jste vystřídal i spoustu spoluhráčů. Zkusil byste vyjmenovat ideální pětku Jiřího Dopity?
To bych asi těžko dokázal a nedělal bych to. Kde jsem byl, byl jsem se spoluhráči spokojený. Ať už jsem byl ve Vsetíně, v Německu, kde jsem byl s Ríšou Žemličkou. Ve Vsetíně byl kádr opravdu nabitý…
…nenašel se někdo, vedle koho by vás hokej výjimečně bavil?
Mě baví furt. (úsměv) Samozřejmě je to o spoluhráčích, kteří si musí vyhovět, aby ta hra k něčemu byla. Víc mi vyhovují kluci, kteří jsou do kombinace, se kterými si můžu nahrát, to je jasné.
Když máte rád hráče do kombinace, tak ve Znojmě se vám asi s Pavlem Selingrem musí hrát dobře, že?
Jo, já jsem tady spokojený. Hraju většinou s ním, nebo i s Romanem Eratem. Teď se mi tam přidal Radim Kucharczyk. Jsem tady čtvrtou sezonu a pár hráčů se tu vystřídalo. Myslím, že si vyhovím skoro s každým.
Než jste přestoupil do Znojma, tak platilo, že kam přijdete, tam se slaví titul. To se povedlo v Olomouci, Vsetíně i v Pardubicích. Navíc jste mistr světa i olympijský vítěz. Přemýšlel jste nad tím, proč se vám tituly nevyhýbaly?
To není o jednom hráči. Ve Vsetíně to byla výjimečná doba, to už se asi nikde nebude opakovat. Tam se sešlo jádro výborných hráčů a každý rok se to trochu doplňovalo a neměli jsme velkou konkurenci. Maximálně Spartu, možná ještě jeden dva týmy, které měly teoretickou šanci se o to poprat. Ale většinou to bylo hlavně se Spartou. Co se týče Pardubic, tam to bylo dané výlukou. Nezačali jsme dobře. A pak to skončilo titulem, byla tam spousta kvalitních kluků z NHL a po půlce sezony si to sedlo. Asi by si na nás těžko někdo před půlkou sezony vsadil. I letos si myslím, že je tabulka hodně vyrovnaná a není žádný vyložený aspirant na titul. I když tím nechci říct, že tady přemýšlíme o titulu. Pro nás je priorita dostat se do play-off, což by bylo pěkné, a pak se uvidí.
A když si vzpomenete ještě na titul s Olomoucí, kam jste přišel z Německa až na play-off?
To bylo taky krásné. Navíc to byl první titul a v Olomouci, dá se říct před domácím publikem. Tam se to tehdy taky sešlo, ještě před play-off přišel Pepa Řezníček. Byl tam zkušený mančaft, hráči pro play-off. Vyhrálo se první kolo a pak jsme narazili v semifinále na Kladno, které mělo výborný tým. A my jsme vyhráli pátý zápas na penalty, takže to mohlo klidně dopadnout opačně. Myslím, že tehdy by to Kladno dotáhlo na titul. Na to vzpomínám rád.
Ale asi připustíte, že patříte mezi vítězné typy, které mají trenéři v mužstvu tak rádi?
Určitě nerad prohrávám, jako skoro každý, pro to se sport dělá. A já to v sobě určitě mám a dělám pro výhru v rámci hokejových pravidel, co se dá. Každý chce soupeřit a být lepší než druhý.
Jste mistr světa z Vídně z roku 1996 a tehdy se začala prosazovat výjimečná zlatá generace českého hokeje. Kdy jste přišel na to, že jste jejím členem?
Tehdy jsme byli všichni o 12 let mladší, což je podstatné. Ale ti kluci se vyhráli v extralize a ještě dnes třeba Pavel Patera s Martinem Procházkou táhnou Kladno, Robert Reichel hrával v Americe, ale na mistrovství jezdil často… To jádro nebylo tehdy mladé, ale ani staré a mělo hokejový věk před sebou. A to jádro bylo dlouhé roky stejné, což bylo důležité. Kluci se znali a vždycky se to nějakým způsobem doplnilo. My jsme objezdili turnaje Euro Hockey Tour, teď se ten tým hodně střídá.
Před pár týdny vás spousta byla oceněná uvedením do Síně slávy českého hokeje. Uvědomí si tak člověk, že dosáhl něčeho výjimečného?
To jo, ale ani bych se k tomu moc nevyjadřoval, protože je spousta lidí, co na to nadává a každý by to udělal jinak. Ale udělalo se to tak, i když se to mohlo udělat trochu jinak. Ale já za to nejsem zodpovědný a ani to nechci hanět, protože se vždycky najde několik lidí, kterým se něco nelíbí. Samozřejmě ty výsledky a úspěchy jsme měli, a může být výhoda, že spousta těch kluků je pořád na očích a nevím, co dál v tom výběru mohlo hrát ještě roli.
Největší námitka proti Síni slávy byla ta, že by se do ní měli hráči uvést až po ukončení kariéry. Co o tom soudíte?
Asi se to tak mělo udělat. Ale možná to bylo všechno narychlo, aby se to spojilo s oslavami sto let hokeje. Na druhou stranu by mi vůbec nevadilo, kdybych tam teď nebyl a jestli bych tam byl potom, nebo ne, to neřeším. Těch hokejistů je velká spousta a vždycky se najde někdo, kdo řekne: ten tam měl být a ten ne. Mohlo se to udělat třeba postupně. Nejdříve nejstarší generace, pak se postupně mohly přidávat další za rok za dva a nabalovat to. Bylo by to asi nejpřijatelnější a nikomu by to takhle možná nevadilo.
Přesto, máte radost, že jste se v Síni slávy ocitl?
Určitě to ocenění je, ale asi by bylo rozumnější to udělat tak, jak jsem říkal. Kdyby tam byl hráč uveden až po konci kariéry, tak by to třeba mělo i větší prestiž.
Snad jediné, co se vám nepodařilo, byla NHL, do které jste příliš neprorazil a strávil tam jen zlomek kariéry. Přemýšlel jste nad tím, proč se to nepovedlo?
Možná jedna věc je ta, že jsem tam měl jít hrát o nějaký rok dřív, zkusit to.
Byla ta možnost?
Byla, už myslím v roce 1994, když mě draftoval Boston. Ale já jsem chtěl hrát tady. A nelituju, že jsem tu hrál, protože jsem byl v nároďáku, zahrál jsem si kvalitní hokej a mistrovství světa mi tu "zameškanou kariéru" v NHL vynahradila. A ta by stejně nemusela být.
Jaké pro vás byly ty dva roky?
Vůbec si nemyslím, že bych na NHL neměl. Ale pokud si nesednu s trenérem, nedostanu šanci a budu hrát pět šest minut za zápas ve čtvrté lajně s klukama, kteří jsou obranáři... Když jsem hrál ve Philadelphii v prvních dvou lajnách a chodil na přesilovky, tak jsem body dělal a problém nebyl. Ale těch pět minut za zápas, to je o štěstí. Chtěl jsem vyměnit tým a pak jsem udělal chybu, když jsem si po sezoně v Philadelphii nechal spravit koleno. Rehabilitace byla poměrně dlouhá a šel jsem do kempu s bolavým kolenem, vytáhli mi z toho krev a nebyl jsem na sezonu připraven tak, jak bych si představoval a jak by si představovali oni. Nějakým způsobem jsem se do toho ale zase dostal, ale absolutně jsem si nesedl s trenérem, hrál se jiný styl hry a rozhodl jsem se, že se vrátím. Oni chtěli, abych zůstal, ale mně bylo 33 let. A člověk neví, jestli bude hrát ještě rok dva nebo pět a já chtěl hrát. Tak jsme se rozhodli s rodinou vrátit zpátky.
Jak na tuhle epochu vzpomínáte?
Pro mě to byla obrovská zkušenost a nelituju toho. Je to zkušenost i pro kluka, který se naučil jazyk. Zkušenost to byla i pro celou rodinu, jiný životní styl. Udělal bych to znovu. Trochu mě pak mrzelo, že jsem nedostal větší šanci nebo se víc neprosadil. Ale koukám se dopředu.
Může být vaše hokejová dlouhověkost způsobena tím, že nejste tak obouchaný, protože jste se na vrcholovou úroveň dostal později než většina ostatních hokejistů?
Myslím, že pokud je v někom talent, má v sobě píli a je ochoten na sobě pracovat, tak se to projeví. Já jsem neprošel žádnými mládežnickými reprezentacemi, ze Šumperka to ani nešlo. Spousta hráčů, kteří mají brzo úspěchy, si myslí, že se jim nemůže nic stát a že se hokejem budou živit. Jenže ti, kteří jsou pracovitější, je potom přeskočí. Je to o trpělivosti a o tom, že si člověk jde za svým snem.
Vy jste hrával i házenou. Kdy jste se definitivně rozhodl pro hokej?
Házenou jsem hrál ještě na jaře 1995, když jsem se vracel z Německa a šel do Vsetína. Na házenou vzpomínám velice rád, v Šumperku byla super parta. Hrál tam i brácha, táta to trénoval. Házená mě moc bavila, ale bavil mě i hokej. Ten byl populárnější a byla možnost se v něm víc realizovat, což asi rozhodlo. Házená mi ale v hokeji hodně pomohla.
V čem?
Třeba v obratnosti, v kolektivním pojetí hry. Je to sice s balonem, ale v myšlení je to stejné.
Jste šéfem olomouckého hokejového klubu. Kdy jste se rozhodl, že se dáte na funkcionářskou dráhu?
Bylo to celkem narychlo. Přišla možnost se tam zapojit, tak jsem nabídku přijal. Ale je to hodně starostí, není to až tak, jak jsem si představoval. Je to boj a je to o penězích. Hlavně pro mládež. A pak člověk nemá volné ruce, nemůže dělat věci tak, jak by si představoval. A bude hůř. Nejen v Olomouci, ale v celé republice nebo v celé Evropě. Uvidíme, snad se to přečká bez nějakých větších dopadů.
Jak moc jste musel přehodnotit vizi, se kterou jste do Olomouce šel?
Vize je taková, že chceme, aby se stabilizoval hlavně mládežnický hokej. Je to dřina, protože dětí není tolik. A taky nám v Olomouci chybí další hala, která by byla velice potřeba. A také chceme mít alespoň trochu slušný prvoligový tým.
Kdekdo se vás ptá na převod extraligy ze Znojma do Olomouce, vy jste ale hodně opatrný, chcete mít zajištěný rozpočet na několik let dopředu. Je to kvůli odstrašujícím případům třeba Vsetína, nebo to jsou čistě kupecké počty?
Není to sranda. Situace prostě není růžová, v klubech se přiškrcuje. Problémy můžou být ve většině klubů. Takže si těžko můžeme vzít do Olomouce extraligu, když to není zajištěné. Mohlo by to fungovat, pokud by se do toho vložilo město a nějakým způsobem to garantovalo. Ale pokud město nebude mít zájem, tak se do toho nepůjde. Já si jako fyzická osoba nevezmu na krk extraligu.
Cítíte nějaký rozpor jako majitel Olomouce, který se snaží šetřit, a jako hráč Znojma, který se snaží o co nejlepší smlouvu?
V tom já problém nemám. Tyhle věci samozřejmě v Olomouci řeším, ale máme to nějak nastavené a funguje to. Držíme to v rozumných mezích. A tady ve Znojmě nemám žádný problém. Ať jsem hrál kdekoli, nikdy jsem se nedohadoval. Já se zeptám, co jsou mi ochotni nabídnout, a řeknu ano, je to v pořádku. Hodně lidí by se divilo, za jakou smlouvu hraju, protože představy spousty lidí jsou někde jinde. Ale to řešit nebudu, pořád se něco povídá. Pokud budou smlouvy tajné, spekulace budou pořád.
A nemáte naopak někdy problém komunikovat s hokejisty a splnit jejich představy?
Máme určený platový strop a ten nepřekročíme. Podle toho se musíme řídit. Nemůžeme někomu slíbit peníze, které pak neseženeme.
Je pořád otevřené, že by Olomouc koupila extraligu od Znojma?
Abych řekl pravdu, moc tomu nevěřím. Jednání bylo naposledy v létě, od té doby se nic nedělo. Nejsem v tom optimista. Ani už není moc času. Pokud by to tak mělo být, tak by se to od 1. května muselo přesunout do Olomouce, a to by byla velká rychlost.
Vy jste byl vždycky zvyklý hrát na špici, což se teď o Znojmě říct nedá. Co vás tady dělá spokojeným?
Je tady taková pohoda. Klub ne že by neměl ambice, chce hrát co nejlíp. Druhá čtvrtina byla slušná, kdybychom na to navázali, sezona by mohla dopadnout dobře. Mančaft je tady dobrý, i když třeba nemá tolik známých jmen. Ale o těch to není.
