V otevřené zpovědi mluví o Kocourkově ve vedení, o pověstné litvínovské pohodičce, která prý chemiky fatálně utlumuje, i o tom, že větší podporu čekal od olympijského šampiona Martina Ručinského.
"Štve mě, že když po našem odchodu konečně měli klid a dostali se do desítky, tak to stejně do play-off nedotáhli," povídal Jeřábek v Mostě, kde sledoval zápas 1. ligy.
Vyčítáte klubovému vedení, že jste skončil?
Ne, nevyčítám, ani se nechci vymlouvat. Prohráli jsme osmkrát za sebou, v jakémkoli oddíle by došlo k výměně trenérů. A třeba i dřív. V minulé sezoně nás zdobil profesionalismus, disciplína. Ale ono to už tehdy mírně skřípalo. Jenže se dařilo, tak se všechno hodilo za hlavu. Teď, když jsme v extralize měli tu sérii špatných výsledků, tak pod námi už asi hráči nechtěli hrát.
Mohla za to vaše přísnost?
Mrzelo a naštvalo mě, že jsem po naší výměně v rozhovorech pořád slyšel, jak je teď všechno v pořádku, jak se dobře trénuje, jaký je klid v kabině. Myslím, že byl i za nás. Jen jsme chtěli po hráčích, aby se pořádně připravovali jako v každém profesionálním klubu. Jestli tohle nebyl ten klid? Nebo že jsme hráče vážili? To je přece normální! Vždyť třeba Franta Lukeš přibral za dovolenou a první dny tréninku na ledě 6 kilo. Proto byl nepohyblivý, nedostával se do šancí.
Působili jste na něj nějak?
Určitě, pořád jsme si o tom s ním povídali. Jako s každým hráčem. V téhle chvíli měl pomoct i Martin Ručinský jako lídr mužstva. A říct: Hele, podívej se na sebe, máš nadváhu, nebruslíš. Tak by se zachoval bývalý lídr Roman Vopat. Martin to řešil spíš tak, že šel za námi a říkal: Nebuďte na něj tak přísní... To přece nejde! O to víc mě mrzí, že když už klid v kabině měli a dotáhli to do desítky, proč se v ní neudrželi? To nebylo posledním zápasem na Slavii. Podle mě to bylo tím, že už to byl zase ten starý Litvínov - venku to zkusíme, doma to urveme s Francouzem v bráně. A jednou muselo přijít, že se to doma nepovede. Vrátilo se to do stavu ze sezony 2011/12, kdy jsme skončili předposlední, těsně nad baráží.
Tenkrát jste přišel v průběhu sezony. Co vám přesně vadilo?
Nastoupil jsem v únoru a viděl, jak se Litvínov chová, jak hraje neukázněně. Že si poslední hráč dovolí udělat kličku, že útočníci nedobruslují dozadu, že nesmyslně kombinují... Říkal jsem si ale, že do toho nemůžu vstoupit hned, šlo o hodně a taky jsme to nemuseli uhrát. Chystal jsem se na to od nové sezony. Potřeboval jsem k sobě Rosiho, protože na tohle všechno má stejné názory. Navíc byl exkluzivní hokejista, má několik olympiád, mistrovství světa, což bohužel dneska hráči tak neberou. Sezonu jsme už v létě postavili na tom, že jsme byli dochvilní na váhy, na včasné příchody, na všechno. Říkali jsme, že když bude disciplína v kabině, musí se to přenést na led.
A přeneslo, dostali jste se přímo do čtvrtfinále a v něm málem vyřadili pozdějšího mistra Plzeň.
Všichni hlásili, že Litvínov je jasný na baráž. Pak přišla výluka NHL, my neměli nikoho ze zámoří, i tak jsme se celou sezonu pohybovali mezi 4. a 8. flekem. A kdyby se Růča na měsíc neurazil, měli jsme možná víc bodů a nevyšla na nás Plzeň hned, ale třeba až v semifinále, finále. I tak byla sezona po několika letech hrozně úspěšná. Hráči totiž měli strach z toho, co se stalo předtím, že byli kousek od baráže. A hodně klukům končila smlouva. Jeli nadoraz. Řada z nich si zlepšila kontrakty. A najednou to bylo. Už v létě jsme viděli, že to není takové dochvilné... Rozdíl mezi těma dvěma sezonami, úspěšnou a tou, kdy jsme byli odvolaní, byl v atmosféře. Nejdřív byli podělaní, že by zase mohli hrát o baráž, ale pak se mluvilo, jak Litvínov jde na titul.
Zmínil jste, že se Ručinský na podzim 2012 urazil. Co se stalo?
On byl na rozjezd sezony zraněný. Držela nás první lajna, v ní se rozehrál Majdan. Plánovali jsme, že by Růča měl hrát s Hanzlem a Martynkem, jenže těm to klapalo s Trávníčkem. Růčovi jsme tedy řekli, že bude hrát třetí útok, že ho zvedne. A na přesilovky jsme ho dali do prvního přesilovkového bloku k Hüblovi a Lukešovi, jenže ta lajna po iks zápasech přestala góly dávat. Nabádali jsme je k jednoduchosti, střelbě, protože zbytečně kombinovali. Pak jsme to změnili, v přesilovkách jsme začali točit tři pětky s tím, že se za čas vrátíme ke starému modelu. Bodů bylo dost, mohli jsme si to dovolit. Přišel domácí zápas s Karlovými Vary, byla neděle a před reprezentační přestávkou. Vyhráli jsme 6:1, pět gólů dali z přesilovek a slyšeli jsme velkou pochvalu od karlovarského trenéra na tiskovce za početní výhody. Přišli jsme do kabiny, Martin sotva udělal pokřik, odjel domů a měsíc se neukázal. Přitom by měl mít radost z vítězství týmu.
Jak tedy došlo na vaše usmíření?
Martin nevolal, nikomu nic neřekl. Za ten měsíc bez něj jsme udělali 26 bodů, s ním jsme mohli 36. Pak si nás s Rosolem zavolal šéf Robert Kysela nahoru a řekl, že volal pan Durčák z Benziny. Růča všechno konzultuje jen s tímhle pánem a s Gumou (Šlégrem). To nemá logiku. A Kysela říkal, že Martin přijde. My odpověděli, že s tím nemáme problém, nic jsme mu neudělali. Jen jsme se divili, že nevolal přímo nám. Začal trénovat a hrát. A zase došlo na má slova, že jsme se stejně nakonec vrátili ke dvěma přesilovkovým formacím a že zase začaly dávat góly. Ale tohle dělá každé mužstvo. Když soupeři prohlídnou vaše přesilovky a jsou lehce bránitelné, musíte to změnit.
Ručinský je i ve věku veterána v top formě, ale třeba prostě jen nemá povahu na lídra kabiny.
Hokejista, co má za sebou NHL, olympiády, mistrovství světa, tak je lídrem mužstva, ať chce, nebo nechce. Ostatní na něj koukají. To je daný. Roman Vopat nebyl zdaleka takový hokejista, ale v kabině z něj všichni byli podělaní. Růča hraje výborně, maká. Není hráčem, který bude padat do ran, ale může říct ostatním, ať do nich padají. On hodně chce něco pro Litvínov udělat, protože pro něj víceméně nic neudělal. Má medaile z juniorských let, pak nic. Když se v roce 1994 mohl vrátit, šel do Vsetína. Když se vracel z ciziny naposledy, tak zase do Sparty. Jen v roce 2004, když jsme to trénovali s Beránkem a pak s Rosolem, přišel, hrál výborně a dostal Litvínov do play-off. Škoda, že se před ním zranil.
Už dávno před vaším koncem se šuškalo a na jednom webu i psalo, že vás tým "odstřelí". Že mezi vámi něco není v pořádku.
Asi už pod námi nechtěli hrát. Ani Růča. Bylo to vidět. Na náš poslední zápas do Zlína už ani nejel, prý kvůli zranění, a hned na prvním tréninku nových koučů byl. Nikdy jsem v extralize nezažil, aby hráči po výměně trenérů říkali: Teď už je to úplně o něčem jiném. Líbil se mi Peter Jánský, tvrdil: Pod novými kouči máme nový systém, hrajeme úplně jiný hokej. Přitom on s námi absolvoval jediný trénink a zápas ve Zlíně, kde jsme mimochodem měli v sestavě jen dva obránce s extraligovými zkušenostmi. Pak jsme skončili. To jsou takové bláboly! Prý že noví trenéři nabádají: hrát jednoduše, nahazovat v přesilovkách, dorážet. My jim s Petrem asi říkali, aby to hráli po rozích, že odtamtud padá nejvíc gólů...
Už jste naznačil, že generální manažer Robert Kysela vás držel docela dlouho. I on sám tvrdil, že vás jen nerad odvolával.
Ano, pořád jsme seděli a opakoval nám, že nás chce udržet. Ale už to vážně nešlo. Muselo se to stát, na to by po osmi porážkách došlo i v klubu, který je dost profesionálně řízený. Ale tam by majitel nebo generální manažer vytvářel tlak na nejkvalitnější a nejdražší hráče v úměře na jejich výkony. Kdybychom dělali něco jinak než před tou velmi úspěšnou sezonou, ale my ne. Změnit něco, co fungovalo? Přece nejsme blbí! Pak nám vyčítali, že se prý málo trénovalo... My si všechny rozpisy tréninků schováváme, ukázali jsme jim to. Já tvrdím, že tam bylo litvínovské uspokojení.
A co na to Kysela?
Ten mezi tím vším pluje jako úhoř. Mezi svojí firmou, politikou, hokejem. Mezi Růčou, trenéry, Guma do toho. Když sedí Šlégr na klubovém představenstvu, je Kyselův nadřízený, pak jde do kabiny jako hráč a je jeho podřízený. Mně to připadá neprofesionální. Trošinku Kocourkov.
Olympijský šampion Šlégr byl taky váš nadřízený i podřízený. Jak to fungovalo?
S Jirkou dobře. My mu řekli na začátku, že máme beky poskládané a on je osmý. Vzal to, trénoval, všechno v pořádku. Nikam se nehrnul. Když se beci začali zraňovat, postupoval výš a pak hrál. Až na zápas na Spartě si jakžtakž své odehrál. Ale je zvláštní, když je šéf klubu v kabině s hráči. Nevím, jak z toho ven. Za tři sezony se v Litvínově vystřídalo osm trenérů - Kýhos, Kučera, Lukeš, já, Rosol, Hrabák, Rulík, Hořava... a z těch tří ročníků bylo dvakrát play-out.
V Litvínově se na rodinnou atmosféru sází a často se o ní hovoří, není to tedy někdy na škodu?
Třeba ve Zlíně chtějí hráči sami disciplínu, pracuje se na tom od Bokroše přes Veneru po Vlacha. Ale tady se to zkrátka nechce. Chybí tomu ta osobnost. Škoda zranění zkraje sezony, obrana se nám rozpadla, pak došlo i na brankáře Francouze. Když viděl, že prohráváme, chtěl nám píchnout. Šel do brány dřív, než měl, dostal pár blbých gólů. Když pak byl fit, jeho forma byla exkluzivní. My už ale u toho nebyli, hráči měli klid, tak toho mohli dokázat víc. Hlavně útočníci. Viz třeba Lukeš. On je profesionál, patří mezi čtyři nejdražší hráče v extralize, tak přece nemůže přibrat. Jako manažer musím mít páky jak na něj.
Vznikaly mezi vámi a týmem otevřené konflikty?
Ne, to ne. Zase nechci, aby to vyznělo tak, že jsou všichni hráči stejní. Jsou tam kluci, kteří jsou opravdoví profíci. Ale taky hrstka hráčů, kteří si myslí, že je podřadné se před tréninkem protáhnout, zapracovat. A to není v trenérech. Neříkám, že Vláďa Kýhos a Jirka Kučera, které jsem v Litvínově střídal, byli špatní. To ne, to je v těch hráčích. Oba jsou výborní trenéři, Vláďa to dokazuje v Brně a úspěch Hradce není jen Drasaitlův, ale i Kučerův. Hráči se musí přinutit vracet se, přinutit se padnout do rány, přinutit se pracovat pro mužstvo. Litvínov je tým, kde se některým hráčům před branku moc nechce. Proto jsem žádal už před sezonou, abychom získali Vencu Skuhravého. Neprošlo to. Přišel, až když jsme u týmu nebyli.
Nezavřete si dveře do Litvínova?
Když jsem se vracel ze zahraničí, tak vždy do Litvínova. V roce 1996 jsem udělal 72 bodů, dotáhl jsem mužstvo do finále se Vsetínem. Což něco znamená. Není mi jedno, jestli budu mít zavřené dveře... Ale já byl vždy Litvínovák a určité věci mě prostě štvou.
