Sérii jste získali v poměru 3:1 na zápasy. To vypadá snadno.
Ale nebylo. Čerepovec byl včera dlouho lepší a náš gól na 2:0 byl sporný. Možná ani nebyl.
Kdy jste si triumf užíval víc?
Před rokem jsem cítil víc emocí, bylo to poprvé. Ale na druhou stranu v Rusku ještě nikdo nevyhrál titul dvakrát po sobě.
Kdy to bylo lehčí?
Určitě loni, tam jsem si byl skoro jistý. Teď se hokej v Rusku vyrovnává, je tu víc dobrých týmů.
Co vás v nejbližších hodinách po finále čeká?
Pojedeme autobusem do Jaroslavli. Trvá to tři hodiny a cesta bude asi divoká. Přijedeme v jednu ráno a nejspíš nás čeká přivítání od fanoušků. A do rána...
Za poražené hraje váš syn, útočník Vladimír. Plánujete i společnou rodinnou oslavu?
Hned příští týden. Už v neděli odlétám domů.
A vrátíte se?
Určitě, mám tu hodně věcí.
Tak jsem to nemyslel...
Chápu, ale teď vám ještě neumím odpovědět. Nevím, jestli chtějí šéfové klubu, a hlavně nevím, jestli chci já sám.
Nechyběla by vám motivace?
To je právě věc, která se mi honí hlavou.
Takže se třeba vrátíte domů?
Možná, ale určitě ne jako kouč. V Česku trénovat nechci. Buď zůstanu v Rusku, nebo skončím.
Chce se vám do důchodu?
Někdy ano. Nebo by mě lákalo trénovat v trochu větším klidu, už žádný klub.
Tedy ruský národní tým?
Ano, ale ten teď není volný.
Vyhrál jste dva tituly po sobě. Navíc ten první s týmem, od kterého se to nečekalo. Dokázal jste si něco?
Určitě. Že ještě umím trénovat.
Říkáte si, že jste dobrý trenér?
Myslím, že teď si to říct můžu.
Co vám Rusko dalo?
Je mi tu krásně. Jako člověka mě ta zem hodně změnila. Viděl jsem život prostých lidí, uvědomil si, že to nemají lehké.
