V ten den tým, který coby kapitán vedl současný jednatel Dukly Jihlava Bedřich Ščerban, v Litvínově rozdrtil místní Chezu 7:0, ve finále československé ligy zvítězil 3:1 na zápasy a získal dvanáctý mistrovský titul. Tím překonal rekord brněnské Komety a stal se nejúspěšnějším celkem československé klubové historie. „Vnímám to velice emotivně, protože jsem jako kapitán dovedl Duklu k poslednímu titulu, který získala,“ vzpomíná Ščerban.
Tehdy šestadvacetiletý obránce tak potřetí v kariéře vybojoval titul československého šampiona. Předtím se mu to povedlo v letech 1984 a 1985. „První titul jsem prožíval mnohem víc, protože byl první. Ale tady jsem měl jako kapitán větší zodpovědnost,“ uvědomuje si Ščerban, který své předchozí úspěchy vybojoval jako nováček. „V té době byla moje role v týmu samozřejmě jiná,“ usmívá se. „Naopak tohle pro mě byla poslední sezona v Dukle Jihlava v nejvyšší soutěži.“
Za titul mohli odejít do ciziny
V roce 1991 totiž tehdejší hlavní kouč jihlavského týmu Jaroslav Holík s hráči uzavřel dohodu. „Slíbil jsem jim, že pokud vyhrajou, nebudu jim bránit v odchodu do zahraničí,“ prozradil Holík před lety v rozhovoru pro MF DNES.
„Že by zrovna tohle byla hlavní motivace, to asi ne. Já jsem chtěl titul vyhrát vždy,“ líčí Ščerban. „Ale je pravda, že tehdy byla přestupová pravidla jiná. Oddíl musel schvalovat i přestup hráče do zahraničí,“ líčí Ščerban. „Pan Holík řekl, že pokud titul uděláme, nebude nám v ničem bránit. Nás tehdy zahraničí lákalo, bylo po revoluci a já osobně jsem chtěl poznat život v cizině,“ líčí Ščerban.
Holík: Chtěl jsem, aby byli ještě lepšíVětšina hokejistů ho znala jako přísného a věčně nespokojeného trenéra. Ovšem 26. března 1991 se i na jeho tváři objevil úsměv. Tehdejší hlavní kouč Dukly Jihlava Jaroslav Holík totiž právě dovedl svůj tým k titulu mistrů republiky. A aspoň pro ten večer mohl být spokojený. „Dokonce s námi šel potom slavit i do hospody,“ vzpomíná s úsměvem i po letech obránce Roman Kaňkovský. To, že byl na své svěřence odjakživa hodně přísný, Jaroslav Holík nikdy nepopíral. Naopak. „Je pravda, že jsem po všech vždycky chtěl, aby byli ještě lepší,“ přiznal před lety v jednom rozhovoru. A ve zmiňované sezoně se jeho tým stal tím ze všech nejlepším. „Sešla se tehdy parádní parta. Pana Holíka jsme poslouchali na tréninku a pak i trochu na střídačce, ale vlastně jsme si jinak jeli po své lajně. S klukama jsme si naprosto vyhověli a mladí nás skvěle doplňovali,“ vzpomíná útočník Libor Dolana, jeden z klíčových hráčů tehdejší Dukly. Na stejném ledě, kde jihlavští hokejisté slavili svůj dvanáctý titul mistra, stáli opodál smutní hráči Litvínova. Pro ně by byl první. Jenže proti nim stál rozjetý soupeř. „Za Litvínov tehdy hráli třeba Robert Lang, Jirka Šlégr nebo Martin Ručinský. V té době však byli ještě moc mladí. Prostě na nás nestačili,“ přidává svoje vzpomínky nejlepší hráč zmiňovaného play-off Petr Vlk. Severočeši si nakonec museli na podobnou radost, jakou v roce 1991 prožívala Dukla, počkat až do loňského roku. Ve finále porazili Třinec 4:3 na zápasy. A také oni slavili na ledě svého soupeře. |
Ten následně přes finskou Tapparu Tampere zamířil do týmu Brynäs Gävle, se kterým v letech 1993-1995 získal kompletní medailovou sbírku ve švédské nejvyšší soutěži - včetně titulu v roce 1993. „Rozdíl mezi vítězstvím v jednotlivých zemích není žádný, vždy je člověk ‚nejlepší‘, protože hraje v nejlepším týmu. A toho si hrozně považuje,“ pochvaluje si. „Nevím, jestli je moc Čechů, kteří získali švédský titul,“ dodává.
Stejně jako Ščerban do Tampere zamířili „ven“ také jeho bývalí parťáci. Klíčoví útočníci Petr Vlk a Libor Dolana odešli do Herisau, do jiného švýcarského klubu z Oltenu odešel Aleš Polcar. Právě tato lajna přitom byla pro Duklu v mistrovské sezoně nejdůležitější.
„S Alešem Polcarem a Liborem Dolanou jsme si, jak se říká, kápli do noty,“ vzpomínal před lety současný hlavní trenér Dukly Jihlava Petr Vlk. „Náš útok byl dobře rozložený. Petr Vlk byl výborně bránící hráč, dá se říct, motor naší pětky. Doli zakončoval a já jsem byl mezi nimi ten prostřední, který je jako centr spojoval,“ připojil se Polcar.
„Byli to klíčoví hráči, lajna, která nás táhla. Ale v kolektivním sportu potřebujete mít i vynikající komparz za sebou, jinak neuděláte nic,“ myslí si Ščerban. „A náš tým byl opravdu silný. Jediné, co tomu tenkrát chybělo, bylo to, abychom se z titulu radovali na vlastním ledě. Jenže by byl obrovský risk tahat sérii ještě do Jihlavy.“
Oslavy tak proběhly cestou z Litvínova. A také poté... „Šli jsme do naší oblíbené hospůdky Na Kovárně,“ vzpomíná gólman Oldřich Svoboda, který byl vyhlášen nejlepším brankářem sezony. „Samozřejmě nechyběl alkohol a doutníky.“
Tehdejší armádní sportovci byli pozváni i na štáb v Liberci. „Dostali jsme finanční odměnu,“ líčí Svoboda. „Dnes se to zdá jako směšná suma. A vlastně ani tehdy těch deset tisíc nebylo nějak moc.“
O rok později citelně oslabená Jihlava vypadla v play-off už ve čtvrtfinále a obsadila až páté místo. Tím začal její postupný pád, který po prohrané baráži se Znojmem v roce 1999 vyvrcholil jejím prvním sestupem z nejvyšší soutěže.
