Vy jste se nedávno radši rozloučil s kariérou. Mrazí vás z toho, když slyšíte o Žoltoksově osudu?
Je to hrozné. Nevím, proč se rozhodl hrát. Já nechtěl riskovat. Dlouho jsem bojoval se zraněním třísel, jen díky tomu jsem vlastně měl čas na doktory. A proto mi na to přišli. Řekl jsem si: Sakra, s tímhle se mi bojovat nechce. Tohle nejsou klouby. A i lékaři mi to řekli na rovinu: Zvažte, jestli chcete dál dělat profesionální sport.
Jaké jste měl problémy?
Když jsme v přípravě běhali, měl jsem tep 170, úplně jsem cítil, jak to vynechává. A pak už jsem ani nemohl v noci spát.
Jak je možné, že se na takový problém u profesionálního sportovce přijde až po čase?
Na takové věci je třeba speciálního vyšetření. A to není úplně zvykem. Nemůže za to žádné zanedbávání péče ani špatní doktoři. Prostě není jednoduché to najít. Každý se na sportovce kouká jak na nějaké nadpozemské hrdiny, ale oni to jsou také jen lidé. U mě to bylo z devadesáti procent zaviněno přechozenou chřipkou. Před tím jsem hrál tři roky v St. Louis. A ani tam mi během preventivních prohlídek na nic nepřišli.
Jak časté vůbec tyhle prohlídky u hokejistů bývají?
V NHL jsou každý rok, před vstupem do předsezonního kempu. A v Evropě? Na žádnou si nepamatuju.
Je to chyba?
A kdo by to platil? Kdo podstupoval? Tady má každý své oblíbené doktory, své vazby.
Úmrtí profesionálních sportovců přibývá. Je sport nebezpečným povoláním?
To bych neřekl. Je to náročné, to ano. Ale nebezpečné? Na sportovce je víc vidět než na lidi v kanceláři.
Jenže zátěž a nároky se zvyšují.
Ano. V NHL je sice taky obrovská zátěž, ovšem tam mají po sezoně tři měsíce na odpočinek. Tady funguje pořád takový komunistický režim - sezona skončí a za tři týdny už se zase jede dál. Tělo je v zápřahu celý rok.
