Připomeňme, že jisté pochyby kolem jejich formy nevznikly poprvé. Už v loňské základní části hráli průměrně, a dokonce reprezentační trenér Ivan Hlinku je musel veřejně kritizovat. Ovšem v play off znovu zářili. Procházka byl vyhlášen nejlepším hráčem play off a dostal za to cenu MF DNES. Kritikou se cítil dotčený a hájil se tím, že jako levé křídlo musí hlavně bránit, ale že tuhle černou práci nikdo neocení. Patera potom jako kapitán přivedl národní tým ke zlatu na mistrovství světa, i když se i tam trochu trápil.
V nynější sezoně se příběh opakuje. V základní části hvězdné duo nepředvedlo nic moc a všichni čekali, že udeří v play off. Patera je nyní v kanadském bodování devátý za 3 góly a 4 asistence, Procházka 37. za dva góly a žádnou asistenci. Ve finále proti Spartě se zatím vůbec neprosadili a dokonce i jejich vyhlášená černá práce selhala, zejména v prvním zápase, kde byli na ledě při třech gólech Sparty ze čtyř (i když jeden byl v power play).
Když se zeptáte odborníků, ani od nich se nedozvíte jednoznačnou odpověď. V Blesku například ve středu vyzpovídali Jaroslava Holíka, Jana Nelibu a Aloise Hadamczika a dospěli k názoru, že P+P musí začít dřít. Ano, takové hlasy se občas dají v zákulisí zaslechnout. Třeba o tom, že oba jsou sami se sebou příliš spokojení a nemají už motivaci.
Ale tak jednoduché to zase není. Ve Vsetíně vám každý potvrdí, jak v minulé sezoně začali tvrdě trénovat, jak zůstávali na tréninku poslední a jezdili na kole a posilovali.
Také jsem se v úterý ptal lidí, kteří tomu rozumí. Kupodivu, jejich názor je zcela opačný, než lidí, kteří mluvili v Blesku. Například Miloslav Hořava řekl: "Mám pro ně jen slova uznání. Přece každý rok nemůžou rozhodovat finále. To nezvládnou ani oni dva - když se nezapojí celé mužstvo. Jirka Dopita hraje dozadu, hodně pro mužstvo, ale také tolik nedominuje. Podle mě je to kvalitou ligy."
Také Jiří Holík, trojnásobný mistr světa, má opačný názor než bratr Jaroslav ("Moc se jim ustupuje, nikdo k nim není dostatečně tvrdý"). "V loňském finále tam Martin Procházka sázel jeden gól za druhým, ale nedělal bych z toho vědu. Někdy člověk prostě má fazonu a jindy ne."
Také se začíná mluvit o tom, zda-li mají být v reprezentaci. Rovněž v tomto případě existuje krásná vzpomínka, a to na šampionát v roce 1997 ve Finsku, kde excelovala řada Vůjtek, Patera, Procházka, přirovnávaná dokonce k legendárnímu útoku Makarov, Larionov, Krutov. Pamatujete?
Když si uvědomíte, že všichni tři teď hrají ve finále a jejich skóre zní: Procházka 0+0, Vůjtek 0+1, Patera 0+1...
Obecně existují dva přístupy, jak vybírat reprezentaci:
1. vzít hráče, kteří jsou momentálně v nejlepší formě. Tak to dělá třeba Kanada.
2. vzít hráče, kteří se dříve osvědčili a na které je spolehnutí. Tak se to většinou dělalo u nás.
Jestliže si nejsem jist, proč nejsou P+P zrovna v nejlepší formě, pak jsem si naprosto jist, že do národního týmu stoprocentně patří. A nikoli jenom za zásluhy. Přece není náhoda, že kam přijeli, tam se vyhrávalo. Copak nestačí dvě zlaté a dvě bronzové medaile z mistrovství světa a zlato z turnaje století?
