Šafránek obsadil s českou reprezentací na domácím mistrovství světa čtvrté místo po prohře 1:4 s Koreou. Neoblíbené umístění může štvát o to víc, jaký zájem parahokejisté v Ostravě vyvolali.
Rekordní parahokej. Diváci jsou neuvěřitelní, rozplývá se tým |
Oficiálně dorazilo do arény na skupinový zápas s Itálií 8 462 lidí, na čtvrtfinále s Norskem 7 249, na semifinále s USA i následný duel o bronz shodně rekordních 8 600 diváků.
„To bylo nepopsatelné,“ hodnotí Šafránek. „Z druhé strany jsem ale na výsledek naštvanější. Měli jsme na medaili. Před turnajem jsme sny samozřejmě měli, ale nedokázali jsme si říct: Ano, budeme o cenný kov bojovat. Až jsme zjistili, že jsme blízko. Je to takový blbý místo.“
Celá věc má ještě třetí stránku. Čeští parahokejisté jsou fakticky amatéry mezi profesionály. Na rozdíl od medailistů ze Spojených států, Kanady i Koreje chodí do práce.
Na paralympiáduČeši díky čtvrtému místu postoupili pro příští mistrovství do „elitní“ skupiny, mohou tedy skončit nejhůře šestí. Tím by sice spadli z elitní skupiny, ale nikdo jim už nevezme, že rok před paralympiádou budou mezi osmi nejlepšími týmy, které mají paralympiádu jistou. |
„Korejci dokonce před šampionátem trénovali dva měsíce s Kanaďany, to pak progres musí být vidět. My jsme na sebe samozřejmě hrdí, jsme v uvozovkách... Vlastně bez uvozovek amatéři, čtvrté místo je tak velký úspěch. Navíc jsme si díky tomu zajistili účast na paralympiádě za tři roky,“ těší Šafránka (vysvětlení je v boxu vedle).
Zní to téměř bezchybně, přihlédnete-li k tomu, že účast na poslední paralympiádě v Pchjončchangu málem nevyšla kvůli nedostatku financí ze strany svazu.
V roce 2017 se provalila dotační kauza, kvůli níž byl zatčen šéf českého fotbalu Miroslav Pelta a která na čas paralyzovala rozdělování miliardových sportovních dotací.
„Prožívali jsme to dost špatně, nebyly peníze, abychom mohli jet do Švédska na kvalifikaci na paralympiádu. Začali jsme řešit sbírky přes slevové portály. Vybralo se snad 300 tisíc, ale furt to nestačilo. Takový výlet stojí třeba milion a půl. My to máme ještě ořezané, že po Evropě jezdí realizační tým dodávkou a veze nám zavazadla. Sami cestujeme letadlem nalehko,“ vzpomíná Šafránek.
Paralympionikům nakonec pomohl svaz ledního hokeje, který dal peníze ze svého, parahokejisté do Švédska odletěli a celou kvalifikaci vyhráli. „Spoustu lidí tehdy ukazovalo na Peltu, ale já na něj nemůžu ukázat a říct, že nám to zkazil. Bylo v tom namočených hrozně moc lidí,“ odmítá kapitán hledat viníka.
Ale nemůže přehlížet fakt, že podmínky parahokejistů jsou v Česku tristní.
Když v roce 2014 pořádalo Rusko paralympijské hry, do té doby v parahokeji neúspěšný výběr hostitelské země bral stříbro. V roce 2018 se situace opakovala a dosud bezvýrazní Korejci získali doma bronz.
KOMENTÁŘ: Stejně jste mistři. Euforie i smutek parahokejistů |
„Je to o penězích, věděli, že budou pořádat velkou akci, tak do sportů vrazili peníze, aby konkurovali špičkám. To samé teď dělá Čína (pořádá paralympiádu v roce 2022). My ji vždycky poráželi 10:0, což se za tři roky stoprocentně nestane. Za chvíli budou jako Rusové, kterým se před rokem 2014 přihlásilo 400 hokejistů. Udělali z nich stroje, mašiny. U nás je základna špatná,“ říká otevřeně Šafránek.
I když říká „my jsme si zajistili účast na příští paralympiádě“, jeho se už nejspíš týkat nebude.
Dlouho avizoval loučení s reprezentační kariérou právě po mistrovství v Ostravě. „Končím po třinácti letech. Rozloučil jsem se. Jen tam jen malé ´ale´. Kdyby nastal problém s počtem hráčů a já byl fit, vrátil bych se,“ tvrdí klubový hráč Zlína.
Trpěl jsem, myslel na nejhorší, přiznává Šafránek
Zdravotní stav byl a je největší výzvou Šafránkova života. Už od nehody, ke které došlo před více než 16 lety, kdy mu na nohy spadla v práci automobilová konstrukce - až po loňský rok, kdy dramaticky léčil šestou operací problém s dekubitem (proleženinami) nad hýždí.
„Trpěl jsem. Přemýšlel nad nejhoršími věcmi. Měl jsem sto chutí ten boj vzdát,“ vypráví Šafránek. „Byly to takové výkřiky do tmy, stačilo třeba škubnout volantem… Jenže já mám logiku postavenou tak, abych myslel pozitivně, že se věci spraví. Tak jsem vydržel. Kvůli dětem přece život nevzdám.“
Dekubit si můžete představit jako otevřenou ránu na těle, díru, skrz kterou vidíte až na kost. „Poslední dekubit měl deset centimetrů na výšku, šest na šířku a hluboký byl na pěst ruky,“ přibližuje.
Předešlé proleženiny měl Šafránek na místech bez citlivosti. „Přecházel jsem je třeba deset měsíců, odehrál s nimi celou sezonu a několikrát denně převazoval, když jsem se zapotil nebo mi z toho vytékal sekret,“ vzpomíná. Jenže ten šestý se objevil těsně nad hýždí a život už omezoval.
Jak hendikepovaný člověk nahlíží na „ty druhé“Šafránek nabízí etický pohled: Lidé, kteří chodí, jsou pro nás zdraví, normální. My samozřejmě nejsme nemocní nebo nezdraví. Ale oni jsou zdraví a my na vozíku. Nijak zvlášť to neřeším. |
Šafránek má nohy od kolene dolů úplně „mrtvé“. Na pravém stehně ale relativně zachytí teplo, chlad a dotek, levé stehno cítí ze dvou procent. A právě kvůli těmto procentům a dekubitu zažíval přívaly křečí. Třeba i během řízení auta.
„Ty nejhorší trvaly patnáct vteřin, přišly zničehonic, jako kdyby vám někdo bodl jehlou pod čéšku na koleni a zakroutil,“ popisuje.
Potřeboval operaci. I proto, aby mohl přestat brát naordinované opiáty proti bolesti. „Měl jsem strach ze závislosti, vždycky jsem byl proti práškům,“ říká.
Nezájem o paralympiádu? Chce to otevřít oči, říká vedoucí české výpravy |
Když mělo k zákroku po měsících čekání konečně dojít, objevili doktoři další problém. „Protože šlo už o šestou operaci, ty svaly, kterými se díry zaplňují, bylo těžké najít. Nakonec mi rozřízli stehno od kolene po třísla, našli sice chabý, ale funkční sval, protáhli ho a dekubit zaplnili,“ vypráví Šafránek.
Po říjnové operaci strávil vleže 40 dní ve speciální místnosti vinohradské nemocnice na plastické chirurgii.
Přečkal je.
A rozloučil se na domácím mistrovství v Ostravě.
